Katafrakty nejprve užívali Parthové a Sásánovci, poté ale i pozdní římská a Byzantská říše. Elitní armáda starověku byla hlavní útočnou silou každé armády. Na dokument o byzantských katafraktech se podívejme zde:
Těžká armáda, pod níž se třásla zem
S trochou nadsázky by mohli být katafrakti nazýváni starými obrněnými cválajícími tanky. Těžký dusot koňských kopyt nebylo možné přeslechnout a předznamenával většinou krutou a nerovnou bitvu. Provázel totiž příchod ničivé antické těžké jízdy.Již název sám po chází z řečtiny, kde je sestaven ze slov znamenajících ve spojení význam „zcela kryti“. Právě takoví totiž byli nejen jezdci, ale i jejich koně.
Rozsah území kolem roku 170 př. n. l., které obývali íránští Skythové a Parthové, jimž lze ve starověku připsat první zaznamenané použití skutečného katafraktu-jako kavalérie.
Opancéřovaná hrozba
Obdobný termín katafraktů se používal v řečtině, latině i perštině. A vždy vycházel z naprosté „nedobytnosti“ vojáka. Těla těchto těžkých jezdců byla zcela kryta tak, aby ani kousek jejich těla nebyl možným terčem pro nepřítele.
Hlava jezdců byla kryta kovou přilbou, a jejich krk chránily k přílbě přidělané prodloužené řetízky na ochranu krku. Celý zbytek těla byl pod brněním, konkrétně pod těžkou zbrojí, včetně rukou a nohou. Zatímco ruce a nohy byly chráněny právě článkovým brněním, těla jezdců byla pokryta asi půl centimetru silnými destičkami, tvořícími pospolu plátkové, neboli šupinové, anebo lamelové brnění. Nebylo ale neobvyklé ani brnění kroužkové nebo kombinace všech.
Stejně byli do boje vysláni i koně katafraktů – zcela chráněni jen s otvorem pro sedlo, trojúhelníkové destičky chránily dokonce i koňský ocas. Zajímavé je, že na výrobu brnění pro koně se využíval především bronz, který při kontaktu s potem nerezivěl jako železo.
Přehlídkové brnění saka (Scythian) z kurganu Issyk, přezdívané „Zlatý muž“, ve stylu katafraktů. Překrývající se zlaté šupiny jsou typické pro katafraktovou zbroj.
Elita své doby
Kůň tak byl značně obtěžkán a rozhodně se nedá mluvit o spokojených koních, na nichž se princové a princezny prohánějí v pohádkách. Kůň nesl plně opancéřovaného jezdce a svoji zbroj, takže mu moc do skoku jistě nebylo. I to byl jeden z důvodů, proč v těchto jednotkách v rámci armádní hierarchie sloužili ti největší a nejsilnější jedinci, a rovněž i nejsilnější koně. Jak Peršané, tak Sarmaté na konci prvního tisíciletí př. n. l. chovali koně, kteří odpovídali tomuto popisu, měli nejméně 1,5 metru v kohoutku a pyšnili se silou.
Socha sasanského katafraktu v Taq-e Bostan, Írán. Je to jedno z nejstarších zobrazení katafraktů.
Stejně jako bylo elitou být odstřelovačem u mariňáků, katafrakté se těšili stejné pověsti ve své době. Většinou bojovali ve skupinách čítajících až stovky jezdců. V bojích byli klíčovou neboli klínovou formací, ale často byli doplňováni ještě lehčími a zranitelnějšími lučištníky. Kombinací těchto elitních válečníků nedokázala odolat žádná pěchota. Na dokument se podívejte zde:
Dlouhé bidlo jako napichovák
Katafrakté byli vyzbrojení především kopím, jež bylo jejich hlavní zbraní. Kontos (řecky bidlo) byl dlouhý přes 3,5 metru a byl částečně ukotvený v sedle jezdce, aby sílu případného nárazu při střetu s protivníkem pohltilo i sedlo, nejen samotný jezdec. Brnění však při skutečných bojích nebylo stoprocentní ochranou. Nárazy byly totiž neuvěřitelně silné. Podle dobových autorů bývala kontoi tak těžká a dlouhá, že dovední jezdci jimi často dokázali v trysku probodnout i dva lidi za sebou. Kontos mohl být držen i oběma rukama, zejména u Sarmatů, než se definitivně ujalo jeho opevnění k sedlu koně. Kromě toho jezdci byli vyzbrojeni mečem, dýkou či palcátem. Ty však využívali jen v nutných případech, kdy byl kontos ztracen, nebo zlomen.
Spojení katafraktů s lučištníky bylo natolik výkonné a účinné, že se používalo po celý starověk až do příchodu středověku, a dokonce i později z této kombinace těžila i těžká rytířská jízda.
Zdroje: en.wikipedia.org, cs.wikipedia.org/wiki/Katafrakt, necromoprhvsfellowship.blogspot.com, www.memento-historia.cz
