Velcí japonští mečíři či zbrojaři byli spíše alchymisté než kováři. Tradiční proces výroby meče totiž vyžadoval důvěrnou znalost chemické metalurgie. Místo na omyly zde nebylo. Šlo totiž o život.
Krok 1: Výroba oceli
Výchozí ocel, tamahagan, se vyrábí tavením železného písku (písek obsahující železnou rudu) s dřevěným uhlím ve velké hliněné peci známé jako tatara. Jakmile je dosaženo správné teploty, je na tatarských mistrech, aby tataru pečlivě sledovali a podle potřeby přidávali železný písek a dřevěné uhlí. Tento krok je zásadní a vyžaduje, aby byl vykonáván bez pauzy 72 hodin.
Katana, legendární nástroj samurajů, je nyní spíše sběratelskou záležitostí.
Krok 2: Třídění oceli
Po třídenním procesu tavení tatarští mistři rozbijí hliněnou pec, aby tamahagan vytáhli. Pak rozdělí hmotu podle obsahu uhlíku na vysoce uhlíkovou a nízkouhlíkovou ocel. Tím se zaručí, že výsledná ocel nebude příliš křehká nebo matná.
Krok 3: Čištění oceli
Nejlepší kusy tamahaganu se posílají mečíři, který jej opakovaně ohřívá, kuje a skládá na sebe. Kombinuje tak železo a uhlík a vytahuje zbývající nečistoty. Pokud jde o čepel meče, mívá kvalitní zbraň dokonce několik tisíc vrstev, existují však i meče vrstvené milionkrát .... Toto vrstvení (překládání) je jeden ze základních znaků výroby japonského meče. Obecně panoval názor, že čím více je vrstev, tím je meč pevnější.
Krok 4: Kování čepele
Zahřátou vysokoúhlíkovou ocel kovář tvaruje do tvar písmene U, zatímco nízkouhlíkovou kuje do tenkého pásku. Oba kovy pak zapracuje dohromady. Tvrdá ocel tvoří vnější plášť meče, zatímco měkká, ale houževnatá ocel slouží jako odolné jádro.
Katana v rukou sauraje
Krok 5: Potažení čepele
Nyní je nutné "smontovanou" čepel začistit. Na obě strany čepele je nanesena hustá směs práškového uhlí a jílu, přičemž primární ostří meče je ponecháno lehce potažené. Slouží jak k ochraně čepele, tak k jejímu charakteristickému zvlněnému designu zvanému hamon, který je odhalen později během závěrečného leštění. Poté se čepel zahřeje na teplotu těsně pod 815°C.
Krok 6: Zakřivení čepele
Čepel se vytáhne z ohně a rychle se ponoří do vody. Díky tomu, že je katana tvořená dvěma formami ocele, způsobí ochlazení tak typické ohnutí meče. Ke kalení a popouštění čepele slouží dále různé tekutiny a jíly rozdílného minerálního složení.
Krok 7: Broušení a leštění čepele
Krok, který trvá několik týdnů až měsíců: leštění čepele a vybrušování do ostrosti žiletky. Používá se několik druhů brusných a lešticích kamenů, které se dědí z generace na generaci. Broušení a leštění čepele je samostatná disciplína, a na světě je jen málo špičkových odborníků, kteří toto umění ovládají. V České republice jeden z nich žije a jelikož je opravdu dobrý, posílají mu i ti nejvěhlasnější mečíři své výrobky k nabroušení a vyleštění. Jedna čepel se běžně brousí a leští i několik měsíců....
Krok 8: Montáž čepele a závěrečná kotrola
Nyní už přicházejí na řadu další řemeslníci, kteří čepel namontují na jílec. Ten se zdobí zlatem, kůží nebo drahými kameny. Tento závěrečný krok vede k dotvoření uměleckého díla a smrtící zbraně zároveň.
Vytvoření jednoho meče trvá přibližně patnácti mužům až jeden rok. S úpadkem samurajů pochopitelně poklesl i odbyt těchto legendárních mečů a nyní je obchod s katanami spíše sběratelskou záležitostí.
Pokud jde o cenu takového ručně vyrobeného samurajského meče, zavedené firmy s dlouholetou tradicí převážně v Japonsku, Španělsku a USA si za kvalitní funkční meč nechají opravdu dobře zaplatit. Cena tradičně vyrobeného meče se pohybuje na specializovaných e-shopech mezi 80 až 100 000 korunami, skutečné mistrovského dílo je však několikanásobně dražší, může vystoupat až na cenu luxusního auta (i 1,5 milionu korun)! Záleží na mistrovi, provedení a mnoha dalších faktorech.
Aby se zbrojaři uživili, obrátili svu pozornost na výrobu nožů a turistických suvenýrů. "Malou katanu" tak může mít doma téměř každý turista či nadšenec japonské kultury a kuchyně. (Zdroj: www.japan.travel.com a www.en.wikipedia.org)
