Princezna Kateřina Hohenzollernská (1817–1893) byla blízkou příbuznou německých a rumunských vládnoucích rodů. Byla dvakrát vdaná, ale pokaždé ovdověla a nikdy se jí nenaplnila touha stát se matkou. V 51 letech se tato zbožná vdova rozhodla zcela vzdát světského života a vstoupila do kláštera Sant´Ambrogio v Římě.
Netrvalo dlouho, a šlechtična si začala všímat podivných zvyklostí, které v klášteře panovaly: abatyši Marii-Luisu několikrát přistihla, jak se líbá s mladými novickami. Řádové sestry popíjely neznámý nápoj, po kterém se cítily uvolněně a nechaly si od své představené všechno líbit. Marie-Luisa se Kateřinu snažila přesvědčit, že oplývá "božskou silou" a tělesným stykem ji přenáší na ostatní jeptišky. Vzdělaná a duchovně založená princezna jí na to neskočila.
Aby toho nebylo málo, do klášterní erotické hry byl zapleten také jezuitský zpovědník vystupující pod jménem Giuseppe Peters, který ženám udílel "zázračná rozhřešení" přímo ve zpovědnici. Marie-Luisa s ním trávila dlouhé hodiny o samotě za účelem "duchovních cvičení".
Kateřina Hohenzollernská nebyla první řádovou sestrou, která se proti necudným klášterním praktikám postavila. Zpozorovala ale, že kdykoli se některá z řeholnic vzbouřila, zakrátko z kláštera zmizela neznámo kam. Když princeznu začaly sužovat žaludeční nevolnosti, pochopila, že se abatyše pokouší odstranit i ji.
Maria-Luisa si netroufla podat Kateřině velkou dávku jedu naráz, náhlá smrt princezny by určitě vzbudila ve vyšších kruzích podezření. Po troškách jí proto sypala do jídla a vína skelný prášek a rulík zlomocný, aby nabudila dojem, že princezna trpí vleklou chorobou.
Kateřina její lest prohlédla, začala podávané jídlo i nápoje odmítat a přes svého bratrance biskupa poslala stížnost samotnému papeži. Následné vyšetřování prokázalo abatyši jak sexuální zneužívání, tak tři vraždy. Celá záležitost se však z obav ze skandálu zametla pod koberec: klášter byl v tichosti rozpuštěn, Marie-Luisa dožila v izolované cele, zpovědník Peters si odseděl dva roky ve vězení a následně se vypracoval na uznávaného teologa. Veškeré dokumenty o případu se uzamkly do vatikánských tajných archivů.
Princezna Kateřina po neblahé zkušenosti raději přispěla k založení zcela nového kláštera, v němž mohla mít hlavní slovo ona sama. Konečně tak mohla dožít v duchu pravé katolické víry, jak ji v sobě cítila.
