"Několik sekund jsem vyčkával. Křečovité pohyby ustaly. Obličej se uvolnil, oční víčka se přivřela na oční bulvy, takže byla viditelná pouze bílá část spojivky, přesně jako u umírajících, které každý den vidíme při výkonu svého povolání, nebo u čerstvě mrtvých. Právě v tom okamžiku jsem silným a ostrým hlasem zavolal:,,Languille!!? Viděl jsem, jak se mu pomalu zvedají oční víčka, bez křečovitých stahů? Potom se jeho oči soustředily do těch mých a zornice se zaostřily. Po několika sekundách se víčka pomalu a pravidelně zavřela a hlava vypadala jako před mým voláním." Tak popisuje doktor Beaurieux experiment, který provedl s vrahem Languillem popraveným 28. června 1905 v půl šesté ráno. (Zdroj: Archives d'Anthropologie Criminelle, www.damninteresting.com, duben 2006)

Během historie dekapitace se objevovalo mnoho svědectví, která popisovala, že hlava oběti ještě několik sekund "komunikovala". Logicky pak vyvstaly otázky, zda hlava vidí své tělo, zda ještě člověk cítí bolest, nebo může přemýšlet nad svým osudem. "Ta hlava žije. Za Velké francouzské revoluce, když gilotinovali, tak se s odsouzencem dohodli - jedno mrknutí ano, dvě mrknutí ne. Oni ho sťali, hlava s v tom kýbli válela, a když se hlavy zeptali, "je ti dobře?" tak většinou mrkla, že ne." Říká v přednášce Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? nejznámější český neurochirurg Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. (Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=aj-wDt6cKKw)

Jak je to možné? Fyziologicky totiž mozek k fungování potřebuje jen jednu věc - kyslík. Z anatomického hlediska navíc hlava potřebuje zbytek těla hlavně proto, aby do ní hnalo okysličenou krev. Je tedy možné, a svědectví katů i publika to dokazují, že hlava může vnímat i po oddělení od zbytku těla okolní svět na přibližně tři sekundy. Jednou z často vyprávěných příhod týkajících se zjevného povědomí po dekapitaci je příběh Charlotte Cordayové. Charlotte zavraždila svého radikálního politického rivala Jean-Paula Marata. Když byla o několik dní později popravena gilotinou, tesař jménem Legros okamžitě vytáhl odříznutou hlavu ze záchytného koše a udeřil ji po tváři. Přihlížející odpřisáhli, že se Charlottina hlava začervenala a zatvářila se rozhořčeně.

Novější zpráva hovoří o náhodné dekapitaci, která se stala v automobilu. V roce 1989 jel veterán americké armády, který sloužil v korejské válce, se svým kamarádem v taxíku, když se srazili s kamionem. "Hlava mého přítele dopadla obličejem vzhůru a (z mého úhlu) vzhůru nohama. Viděl jsem, jak se jeho ústa otevřela a zavřela nejméně dvakrát. V obličeji měl nejprve šok a zmatek, pak hrůzu a smutek. Nedá se říct, že se rozhlížel všude kolem, ale jeho oči se pohybovaly ode mě, směrem dolů k jeho tělu a zpět ke mně. Měl se mnou přímý oční kontakt, když jeho oči zaujaly mlhavý, nepřítomný výraz… a byl mrtvý." Ne všechny pokusy, spojené s posmrtným životem hlav však byly úspěšné.

V roce 1836 vrah jménem Lacenaire souhlasil, že po popravě mrkne, ale neučinil to. Podobně jako jeho kolega v roce 1879. Je pravděpodobné, že většina jedinců ztratí vědomí okamžitě po dekapitaci v důsledku náhlé ztráty krevního tlaku v mozku. Někteří však očividně mohou zažít pár děsivých sekund jasného vnímání okolí, které rozptyluje pouze dezorientace, bolest, zármutek, šok nebo práce s mrkáním na své okolí. (Zdroj: www.damninteresting.com, duben 2006)