Karin Magnussen se narodila v únoru 1908 do finančně zajištěné rodiny. Již během mládí dosáhla vysokého vzdělání. Na univerzitě v Göttingenu studovala současně biologii, geologii, chemii a fyziku. V roce 1932 získala tituly z oborů botanika, zoologie a geologie. Kromě doktorátu absolvovala pedagogickou školu, aby mohla vyučovat na střední škole. Tato vzdělaná žena měla už v mládí poněkud extrémní názory a myšlenky. Už v 23 letech byla členkou NSDAP a následně také vedoucí Ligy německých dívek a dalších nacistických organizací. V rámci nich také přednášela o politice rasy a populace. V roce 1935 začala pracovat v kanceláři nacistické rasové politiky v Hannoveru. O rok později napsala dílo „Provádění rasové a populační politiky,“ v kterém vyjadřovala svůj názor na Židy. Ve třetím vydání tohoto díla uvádí: „Žid, který se v naší zemi stále těší pohostinnosti, je naším nepřítelem, i když se aktivně neangažuje se zbraněmi v bitvě… Z evropského hlediska židovská otázka není vyřešena emigrací Židů z rasově smýšlejících států do států jiných. Viděli jsme, že tito emigranti vytvářejí pouze nepokoje a podněcují všechny proti všem.“

Magnussen zanedlouho opustila Hannover, aby mohla pracovat v Institutu pro antropologii, dědičnost člověka a eugeniku Kaisera Wilhelma v Berlíně. Prvotní pokus o přijetí ji nevyšel, byla popsána jako „fanatická nacistka a antisemita.“ Podruhé však byla úspěšnější.

Později Magnussen pracovala přímo pro šéfa institutu, Othmara von Verschuera, který byl shodou okolností bývalým profesorem osvětimského „Anděla smrti“, Josefa Mengeleho. Profesor s ním byl stále v kontaktu, a tak se s ním seznámila i Magnussen. Vzdělaná žena se bohužel nevydala na vědeckou dráhu. Nejprve v rámci působení v institutu fotografovala oči dvojčat a prováděla experimenty na očích králíků. Následně byla poslána do Osvětimi, kde dostávala vzorky očí vězňů přímo od Josefa Mengeleho. Chtěla pokračovat ve výzkumu hererochromie duhovky neboli očí různých barev. Gretchen E. Schaff ve svém díle „Od rasismu ke genocidě: antropologie v třetí říši,“ popisuje, že bylo vybráno šest dvojčat a osmičlenná rodina Sinti z Mechau. Všichni byli zabiti a jejich oči byly použity v jejím výzkumu. Do Berlína muselo být posláno dostatečné množství očí, aby bylo zajištěno, že bude podpořena výzkumná agenda KWI-A. Nakonec měla Magnussen obdržet od Mengeleho až na 40 párů lidských očí, převážně od Židů a Romů. Mengele si na nich ještě před vyjmutím z obličeje zkoušel pokusy s hormonálními látkami. Ty pomocí injekce vstřikoval přímo do očních bulev. Obvykle měly tyto experimenty fatální následky, od slepoty až po velice bolestivé hnisání očí.

Po skončení druhé světové války dokončila Magnussen svůj výzkum a postoupila denacifikaci. To ji však nijak zvláštně neovlivnilo, zůstala věrná svým rasovým názorům. Za svoje spolupodílení se na krutých zločinech nebyla nikdy potrestána. Všechna vina padla na Josefa Mengeleho.

V roce 1949 odmítl redaktor vědeckého časopisu prosbu Magnussen o zveřejnění jejího výzkumu očí. Vědkyně byla pohoršena a stěžovala si na něj.

Mimo to byla oblíbenou učitelkou biologie na středních školách. Údajně hlavně proto, že vedla živou výuku s možností pitvání králíků z jejího vlastního chovu. Zemřela v roce 1997 ve věku 89 let. Až do své smrti obhajovala nacistickou rasistickou ideologii. Nikdy nepřiznala, že by se podílela na zabíjení za účelem svého výzkumu.