Až do sedmi let se o chlapce v renesančních lepších rodinách starala matka, poté nastoupila rázná výchova otcova. Fyzické tresty byly všeobecně akceptované, a dokonce doporučované, protože se mělo za to, že bez důsledného trestání prohřešků hoch přeroste rodičům přes hlavu a v budoucnu ho už nikdo nezkrotí. Na druhé straně ale dětství renesančních chlapců nebylo nijak trudné: cvrnkaly se kuličky, honila se káča, rozvíjely se míčové hry. K tomu se hoši z řad šlechty učili jezdit na koni, šermovat a zápasit. Soukromé vyučování se sice mohlo protáhnout až do večerních hodin, zato bylo prokládáno sportovními aktivitami, při nichž si mladý šlechtic vyčistil hlavu.
V raném novověku bylo běžné, že děti z vyšších vrstev ovládaly plynně jak český, tak německý jazyk, a k tomu pilovaly latinu. Jakmile chlapec prošel základním vzděláním a dospěl v jinocha, otec ho mohl vyslat na tzv. kavalírskou cestu do zahraničí, kde se naučil další jazyk a pokračoval ve studiu u cizího dvora nebo na univerzitě.
Mezi oblíbené cíle českých pánů patřila Paříž, severní Itálie a Španělsko. Mladého muže obvykle doprovázel vychovatel spolu s několika sluhy. Při kavalírských cestách šlechtici získávali nejen cenné vědomosti a významné společenské kontakty, ale také první milostné zkušenosti. Svědčí o tom například dochované zápisky ze 17. století, ve kterých potomek rodu Kouniců Lev Vilém barvitě líčí, jak ve Španělsku přišel o panictví.
Tento historicky zajímavý dokument dokazuje, že předmanželský sex nebyl v pozdně renesanční společnosti žádným tabu, když přišlo na muže. Oproti tomu dívčí panenství bylo střeženo velmi přísně. V případě, že děvče přišlo o věneček před svatební nocí, riskovalo klášterní vězení a ztrátu podílu na rodinném dědictví.
