Přelom 19. a 20. století byl vzrušující dobou, kdy věda a technika už poskočily svižným tempem vpřed, ale mnoho vynálezů stále čekalo na své objevení. Byla to doba, kdy člověk ještě mohl snít, že uskuteční něco převratného. Procestuje oblasti světa, kam noha Evropana dosud nevkročila, sestrojí obouživelný vůz nebo založí nový umělecký směr. Jména těch, kteří uspěli, se zapsala do učebnic. Vedle nich tu ale muselo být i množství nadšenců, o nichž jsme nikdy neslyšeli, protože jejich dílo nikoho nezaujalo anebo doběhli na patentový úřad až jako druzí.
Marnou snahu těchto méně úspěšných myslitelů a všeumělů úsměvným způsobem vystihuje Jára Cimrman. Jeho reálných předobrazů nejspíš běhalo po českých krajích více, nicméně sami tvůrci zmínili dvě stěžejní osobnosti, kterými se prý do určité míry inspirovali.
Vynalézavý purista
Jakub Hron Metánovský
Hloubavý středoškolský profesor Jakub Hron Metánovský (1840-1921) byl natolik lačný vědění, že se nikdy neoženil a celý život zasvětil studiu. Postupně získal znalosti v oboru matematiky, fyziky, filosofie, astronomie, práva a medicíny, přičemž své okolí udivoval prapodivnými vynálezy. Sestrojil třeba úsporné zařízení umožňující kouřit jeden doutník déle než dva týdny a pokoušel se naprojektovat lokomotivu, jež by se obešla bez kolejí. Rovněž se snažil očistit češtinu od výrazů přejatých z cizích jazyků. Studenty (bažící po vzdělání) nazýval "bažáky", profesoři měli být "zpytáci"; pro optimisty vymyslel Jakub Hron synonymum "lepšišťané", pesimisté měli být "horšišťané". Netřeba asi dodávat, že se tyto novotvary v praxi nikdy neujaly.
Mistr mystifikace?
Jan Eskymo Welzl
Ve výpravě Čecha Karla Němce k severnímu pólu můžeme tušit odkaz na polárníka Jana Welzla (1868-1948), jenž si říkal "Eskymo Welzl" nebo také "Arctic Bismarck". Dlouhá léta údajně pobýval na Novosibiřských ostrovech a později se přesunul na Aljašku, kde společně s Inuity lovil medvědy. Na základě jeho vyprávění vznikla kniha Třicet let na zlatém severu, která sklidila velký úspěch v Československu i v zahraničí. V textu však bylo posléze odhaleno mnoho nesrovnalostí; citované inuitské výrazy podle odborníků neodpovídaly žádnému známému jazyku a pochybné bylo i Welzlovo tvrzení, že ho domorodci zvolili za svého náčelníka. Co tedy Eskymo Welzl na dalekém severu celé ty roky doopravdy dělal, nemůžeme s jistotou říci. Jisté je, že dožil v Kanadě, kde se našel jeho hrob.
Pro charakter postavy Járy Cimrmana tedy opravdu bylo z čeho čerpat. Jak ale vzniklo jeho jméno? Jiřímu Šebánkovi prý cvrnklo do ucha příjmení hokejisty Otty Cimrmana, o kterém se onoho roku 1966 hovořilo v rozhlase. Křestní jméno "Jára" k němu tvůrci vybrali jednoduše proto, že jim připadalo dostatečně umělecké. Zrodil se tak génius, který by býval vyhrál anketu o Největšího Čecha, kdyby nebyl diskvalifikován pro svou neexistenci.
Zdroje: https://eurozpravy.cz/, https://cs.wikipedia.org/, https://cs.wikipedia.org/
