Roku 1876 ještě nebyl Arthur Conan Doyle známým britským spisovatelem, ale zcela obyčejným studentem, který nastoupil na medicínu na Edinburgské univerzitě. O rok později tam potkal chirurga a učitele Dr. Josepha Bella. O něm se říkalo se, že chodil zvláštním, trhavým způsobem, měl hranatý nos a bradu a oči mu inteligentně zářily. Byl tak trochu „renesančním člověkem“- kromě lékařství se věnoval také sportu, psaní básní a pozorování ptáků. Jeho silnou stránkou však byla diagnóza, a to nejen nemoci, ale také charakteru pacienta.

Jeho signifikantní schopnost poznal Doyle ve druhém ročníku svého studia. Bell ho tehdy přizval jako asistenta na své oddělení. Tam se mu naskytla příležitost lépe poznat brilantní dedukci učitele. Byl udiven jeho smyslem pro detail a zároveň ho zaujal jeho um poznat velké množství informací o člověku, se kterým ani nemusel promluvit. Dr. Bell se soustředil na řadu věcí. Zajímal ho styl chůze, stejně jako způsob mluvy. Naučil se rozpoznávat malé rozdíly v akcentech svých pacientů, aby rychle zjistil, odkud pocházejí. Dalším ukazatelem, ze kterého se dalo mnoho vyčíst, byly ruce. Ty mu pomohly zjistit zaměstnání jedince. Typicky mozoly měly být důkazem práce tesaře (Zdroj: https://www.conandoyleinfo.com/sherlock-holmes/sherlock-holmes-and-dr-joseph-bell ).

Všechny zjištěné informace o pacientu (zaměstnání, původ, národnost atd.) mohly podle Dr. Bella napovědět více o nemoci pacienta. V jeho hodinách se studenti učili pozorovat, všímat si i zdánlivých maličkostí, které jim mohly v následné léčbě pomoci. Údajně říkával: „Použijte své oči, použijte své uši, použijte veškeré prostředky před tím, než si o něčem uděláte úsudek.“ Následně jim Bell radil, jak z pozorování vyvodit legitimní závěry.

Aby své studenty ještě více podnítil k bystrému pozorování, používal Bell svůj trpký smysl pro humor. Jednou prý strčil prst do kalné tekutiny a olízl jej. Všichni studenti to měli zopakovat. Mysleli si, že bude chtít vědět, co to je za kapalinu. On se jich pak zeptal na něco zcela jiného. Zajímalo ho, zda si někdo všimnul, že do kapaliny strčil ukazováček, avšak do úst pak prostředníček (Zdroj: https://medium.com/@dankeeb/dr-joseph-bell-56428b2e2e98 ).

Povídky o Sherlocku Holmesovi začal Doyle psát roku 1887. Spisovatel v nich údajně ztělesnil právě schopnosti svého učitele. Vycházel hlavně z poznámek, které si psal v průběhu své asistence v Bellově ordinaci. Sám ve své autobiografii Memories and Adventures uvedl: „Není divu, že jsem pro takový charakter použil a zesílil jeho metody, když jsem se později snažil vybudovat vědeckého detektiva, který řeší případy na základě svých vlastních zásluh a ne pošetilostí zločince“ (Zdroj: https://www.amusingplanet.com/2020/03/joseph-bell-real-sherlock-holmes.html).

Popularita děl o Sherlocku Holmesovi vzrostla, když byly povídky roku 1891 publikované v časopisu The Strand Magazine. S větší publicitou Sherlocka se zvětšovalo také povědomí o Bellovi. Brzy se na něj obrátila policie s žádostí o pomoc při hledání zločinců. Dokonce měl být zapojen do případu Jacka Rozparovače. Říká se, že Bell také přišel na jméno vraha, což však nebylo nikdy zveřejněno.

Samotný Bell se však se svou známější verzí detektiva nikdy neztotožnil. Kromě bystré mysli ho s fiktivním charakterem spojovalo jen pramálo. Neopětoval Holmesovy koníčky, jako byla například hra na housle. Navíc nebyl jako Holmes závislý na kokainu.

Na motivy knižní předlohy byl natočen nespočet filmů. Mezi ty nejznámější patří třeba série s Basilem Rathbonem (1938-1946) či snímek Pes Baskervillský z roku 1959.