Keke měla štěstí. I když se narodila do rodiny nevolníků v roce 1856 nebo 1858, matka ji naučila číst a psát, což bylo v té době pro ženu neobvyklé. Své rodiče však ztratila ještě v dětství, a tak ji a její dva bratry vychovával strýc. Díky svému příjenmému vzhledu (měla kaštanové vlasy a pihovatou tvář) se vdala velmi brzo a už v 17 letech porodila svého prvního syna, který ale po šesti dnech zemřel. Za dva roky přišel na svět další syn, který ale nepřežil ani půl roku. Jejich třetí a poslední syn, Ioseb, se narodil 6. prosince 1878. Bylo to doslova vymodlené dítě. Ještě před jeho narozením se Keke stále častěji obracela k Bohu a stala se vášnivou věřící. Slíbila, že pokud dítě přežije, vykoná pouť do kostela v Geri, což následně se svým manželem Besarionem Jughashviliem splnila (Zdroj: en.wikipedia.org/wiki/Keke_Geladze).

Zpočátku byl Jughashviliho obchod docela úspěšný, zaměstnával až deset lidí i učňů a rodina si užívala poměrně vysokou životní úroveň. Avšak pití, umocněné gruzínským zvykem, že místo peněz se za službu platilo vínem, mělo nepříznivý vliv na jeho podnikání i rodinu. Navíc nevyráběl boty v evropském stylu, jak bylo tehdy módní, ale v tradičním gruzínském, a to jeho obchod oslabovalo. Zlé jazyky začaly tvrdit, že Jughashvili svou rodinu mlátí a Keke utíká k jiným mužům. Začalo se šeptat, že pohledná dívka má vztah s kmotrem prvních dvou dětí a knězem. To také vedlo Jughashviliho k myšlence, že malý Ioseb není jeho. Proto se od své rodiny v roce 1884 odstěhoval. Keka a Ioseb zchudli a mladá žena brala jakoukoli práci, aby syna a sebe uživila(Zdroj: www.thoughtco.com/joseph-stalin-1779902). Často se stěhovali: Za deset let vyměnili devět domovů. Dva roky po odstěhování manžela zapsala Keke Ioseba na církevní školu a sama začala pracovat jako švadlena (Zdroj: infogalactic.com/info/Keke_Geladze).

A pak přišla tvrdá rána. Byl leden 1890 a uličkami Gori se proháněl ostrý ledový vítr, který nechal před sebou tančit sněhové vločky. Mladý Ioseb se ani nerozhlédl a přeběhl ulici. V tu chvíli ho však srazil kočár a těžce jej zraněn. Otec Jughashvili byl velmi rozrušen, vrátil se do Gori a pohádal se se svou ženou, aby zapsala syna do církevní školy. Po jeho uzdravení ho však místo školy odvedl do továrny Adelkhanov, kde se měl, stejně jako on, vyučit ševcem. Hádky o syna ale neustaly a Keke musela vynaložit spoustu síly, aby svého syna přivedla zpět. To se jí nakonec podařilo a Jughasvhili přerušil veškerý kontakt s ní i se synem.

Ioseb se přestěhoval za školou do Tiflisu a žil tam až do svého vyloučení v roce 1899, kdy se obrátil k revoluční činnosti. O svém synovi neslyšela Keke žádné další informace po dobu delší než 10 let, dokud se v roce 1917 neobjevil jako aktivista ruské revoluce pod jménem Josif Vissarionovič Stalin. O 5 let později se Keke přestěhovala do Tiflisu a žila v paláci bývalého kavkazkého místokrále. Staral se o ni Lavrentiy Beria, vůdce Gruzie a blízký spojenec Stalina, a často ji navštěvovala jeho žena Nino. Stalin po svém nástupu k moci svou matku navštívil jen zřídka. Když slyšel, že je nemocná, viděl ji Stalin naposledy 17. října 1935. Podle nepublikované monografie jejího lékaře, kterou cituje Wikipedie, tito dva krátce diskutovali o Stalinově postavení: "Mami, pamatuješ si našeho cara? Jsem něco jako car," na což Keke odpověděla: "Udělal bys lépe, kdyby ses stal knězem." "Proč jste tolik snili o tom, že se ze mě stane kněz?“ Keke si prý povzdechla: "Viděla jsem, jak málo pracují a jak dobře žijí. Jsou také velmi respektováni. Takže jsem si myslela, že pro muže neexistuje lepší zaměstnání, a byla bych hrdá na to, že jsem matkou kněze. Přiznávám se však, že jsem se mýlila."

Keke Gelanze zemřela 4. června 1937 na srdeční selhání a její syn ji pohřbil v Pantheonu Mtatsminda, na pohřebiště plné prominentních gruzínských osobností.