Torzo Keltského lesa
Jako bychom si nechtěli přiznat smrt hrstky mužů, třebaže ostřílených vojáků, v rozbombardovaném lese, jenž se stal hřbitovem ozbrojenců z obou linií...
Ke zmizení vojáků „hrozivé desítky“, jak bylo jejich praporu přezdíváno, došlo v Belgii v oblasti, která se označuje jako flanderský Keltský les. V době, kdy se na teplo zvyklí Australané v Belgii pohybovali, už z lesa moc nezbývalo. Činností dělostřelců na obou stranách linie nezůstalo z Keltského lesa víc než ubohá poničená torza kmenů a rozbahněné oblasti takových rozměrů, že do nich vojáci zapadali po kolena, ale také až do pasu. Po vydatných deštích zastírala keltský les často mlha a místo se stalo pro obě znesvářené strany územím nikoho. Pohyb na takovém terénu byl neobyčejně náročný ve dne a v noci téměř nemožný.
Krajina po bitvě u Poelcappelle nepřipomínala les.
Hrozivá desítka v Keltském lese
Po úspěších v Turecku při tažení na Gallipoli byli Australané pouvažováni za téměř elitní prapor. Dekorováni mnoha vyznamenáními a známí výdrží i zkušenostmi v krutých bojích, těšili se pověsti, která zvedala morálku osvoboditelům a děsila protivníka. Bohužel pověst se stala Australanům v podstatě osudnou. Díky ní byli vybráni k útoku na německou 4. armádu, kterou považoval britský polní maršál sir Douglas Haig za nejslabší článek a čekal její rozpad.
Australský 10.prapor pobýval také v Egyptě.
Finta přes Keltský les zasadila těžkou ránu nepříteli
Překročit pole Keltského lesa bylo za bílého dne nemožné a v noci neproveditelné. Pro útok proto velící důstojníci zvolili šero úsvitu, kdy přes trosky lesa poslali 10. prapor v podstatě na smrt. Pro úspěšné splnění úkolu neměl prapor jen náročný terén překonat. Ti, kteří skutečně dosáhli nepřítele, museli přežít půl hodiny ostrých bojů, během nichž čelili německým kulometům, a museli zlikvidovat explozí německé zákopy i bunkry.
Záznamy o zmizení v Keltském lese
Co se vlastně stalo, nevíme. Na území Keltského lesa vstoupilo do mlhy v 5:20, 9. října 1917, všech 85 vojáků australského 10. praporu pod vedením 22letého poručíka Franka Scotta. Podle oficiálních informací a záznamů velitele 10. praporu, podplukovníka Maurice Wilder-Neligana, mohlo být zmizelých dokonce až 71. Ve své zprávě o akci uvedl, že nezraněných zůstalo jen 14. Oficiální armádní archivy ale uvádějí 37 nezvěstných vojáků, jejichž zmizení ani jedna strana nemohla vysvětlit. Finta, kterou měl 10. prapor překvapit Němce, je dnes známá jako část mnohem větší operace, respektive bitvy u Poelcappelle.
Podívejte se na desetiminutový dokument v angličtině o zmizení vojáků v Keltském lese.
Zdroje: https://en.wikipedia.org, https://www.historynet.com, https://www.ancient-origins.net
