Název by nás mohl zmást, mohli bychom se ptát, zda má něco společného nejen s bájnými amazonkami, ale i třeba s Kaddáfího amazonkami, ozbrojenou gardou nechvalně proslulého diktátora. I když se jedná spíše o spojitost slovní, vyplývající ze statečnosti žen, i v tomto případě se jedná o elitní jednotku, jež měla bránit Zimní palác.

I Rusové totiž byli jedním z národů, kdo ve své slepé ideologii bral doslova každého, kdo by pro stát a z přesvědčení položil život.

Ženám tak bylo umožněno sloužit v bojových jednotkách, a dokonce i v první linii se zbraní v ruce. K takovým elitním jednotkám patřil i tzv. Prapor smrti.

Odhodlané, urputné a bezhlavě „statečné“

Členkami Praporu smrti byly dostatečně zmanipulované ženy, jež byly fanaticky odhodlány bránit Zimní palác.

Psal se rok 1917 a Maria Bočkarevová, prostá žena sloužící v ruské armádě, napsala dopis nejvyššímu velení. V duchu ideologie, jíž vyznávala, vnukla velení, že by byl dobrý nápad postavit čistě ženský prapor pro obranu matičky Rusi.

Sama sebe pasovala přitom na jeho velitelku.

Tři sta vyvolených

Velení bylo velmi překvapeno takto smělým a zvláštním návrhem, ale po měsíci zvažování ministr Alexandr Kerenskij jejímu návrhu vyhověl. V Petrohradu tak byl založen 1. Ženský prapor.

Netrvalo dlouho a členkami praporu byly celé dvě tisícovky žen. Zajímavé je, že mezi nimi byla i Olga Kerenská – manželka předsedy ruské Prozatímní vlády.

Z těchto tisíců si nakonec velící Bočkarevová vybrala jen 300 vyvolených. A jako správné velitelka měla velice přísné nároky a trvala na striktní disciplíně a oddanosti.

Fanatismus nad životem

Na konci první světové války se prapor konečně dostal na frontu při Kerenského ofenzivě. Ta byla i poslední ruskou ofenzivou, o čemže svědčilo i celkové rozpoložení. Bojová morálka vojska již byla nízká a vojáci odmítli rozkaz k útoku. Mužští vojáci.

Jedinou jednotkou, která se vrhla do boje a pronikla do německého území, byly právě fanatické Bočkarevové bojovnice. Neuspěly. Respektivě utrpěly velmi citlivé ztráty a musely ustoupit. Zbraně však složit nehodlaly – ne pro jejich statečnost, ale z obavy, že budou vítězi následně z pomsty znásilněny.

Idea Zimního paláce

Po revoluci byl prapor stále na frontě, ale už nebyl součástí bojové zóny. Ženy s tím ale nesouhlasily a Kerenskému stále chodily dopisy od mnoha z nich. Chtěly po něm založit další ženské prapory.

Kerenský ruský socialistický politik, právník a druhý předseda ruské prozatímní vlády na to konto založil i 2. Ženský prapor.
A, světe, div se, i jeho velitelkou byla Bočkarevová. Tento prapor neměl bojovat, ale bránit nic menšího než Zimní paláce.

Za dobu prozatímní vlády vznikly v Rusku celkem čtyři ženské vojenské prapory. Ač byly ženy dobré bojovnice, a především ideologicky předčily i muže, nebyly příliš oblíbené - často čelily urážkám, nebyly pro ně odpovídající uniformy, jejich jednotky nebyly dobře zásobovány a často jim byly dávány podřadné rozkazy, jako hlídání železničních stanic a skladů.

Až s bolševickou vládou byly všechny ženské jednotky zrušeny a jejich velitelka Marie Bočkarevová odsouzena k smrti jako nepřítele dělnické třídy.

Její život skončil 16. května 1920.

Zdroje:

www.extrastory.cz

europecentenary.eu

cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Fjodorovič_Kerenskij