Budete-li se chtít vydat na ostrov Kihnu, zaletíte si do vzdálenosti 16 km od pobřeží Estonského města Lao. Až donedávna ale nebyla jiná možnost, než na ostrov připlout lodí. Jakmile se na ostrově octnete, poznáte, že jste v jiném světě. Kromě nádherné přírody, která je jedna velká nížina, nejvyšší bod měří pouých 8 metrů, vás také hned upoutá téměř naprostá absence mužů.

Ne, není to tak, že by měli muži na ostrov zákaz vstupu, ale celý ostrov je živ jen rybolovem a tak jsou muži po většinu roku pryč na lovu. Domů se vrací zhruba jednou za měsíc jen na jeden až dva dny a během Vánoc na necelý týden. Výjimku tvoří čerství otci, kteří mají udělen nárok na to, aby se svým novorozeným miminkem a svou manželkou strávili dva měsíce. Pak se opět vrací na lodě a plují lovit ryby. Z žen se tak staly nejen matky, učitelky, kuchařky a švadleny, ale také političky, dřevorubkyně, řidičky, klempířky a spoustu dalších profesí, které v běžné společnosti vykonávají spíše muži. Ostrov na tomto principu funguje již několik staletí a jen velice málo obyvatel se z něj odstěhovalo mimo. Všichni jsou tu šťastní a spokojení a cizince mezi sebe nepřijímají.

"Máme se tady skvěle, společně se staráme o své děti i o své staré příbuzné. Nikdo tady není sám a nezná slovo problém, protože jakmile nějaký nastane, vyřešíme ho všichni společně. Jsme šťastné," říká Mare Mätas, jedna z žen, která se na ostrově narodila a vyrostla. Vzápětí představuje svou matku, která tká oblečení na tkacím stavu pro svých pět vnoučat.

"Muži nám vlastně ani nechybí. Zvykly jsme si na to, že se tu objeví jen jednou za měsíc. K vládnutí je nepotřebujeme, stejně tomu nerozumí. Všechno si tady řešíme samy a ještě se nám nestalo, že by se vyskytla situace, kterou bychom nezvládly." Muži na Kihnu loví celoročně a malé chlapce tu také téměř nenajdete. Jakmile dorostou do věku šesti let, jezdí rybařit se svými otci a mnoho ze starých mužů loví dokud jsou fyzicky schopni.

"Můj děd rybařil až do svých šestaosmdesáti let. Pak se bohužel při jedné bouři utopil. Ale je to tak lepší. Nesnesl by být starý a nemohoucí. Nesnášel, když se nemohl o rodinu postarat sám," vzpomíná na svého předka Mare a ukazuje fotky své matky a jejích sester. Na Kihnu se hovoří speciálním dialektem estonštiny, který má ale s běžnou estonštinou pramálo společného. Podle mnoha etnologů má ostrov spíše samostatný jazyk. Jiné je tu úplně vše. Cizince coby návštěvníky mají Kihnučanky rády, přivítají ho, nakrmí svým tradičním jídlem a obléknou do tradičního oblečení. Jak by také ne, z turistického ruchu jsou posledních pár let živy více než z rybolovu. Maximálně dobu pobytu na ostrově mají ale pevně stanovenou na tři dny, pak vás opět sbalí, doprovodí na letadlo a vraťte se do svého domova. V celé historii se vyskytly jen dva případy, kdy se cizinec zatoužil přidat k této velké rodině a povedlo se mu to. Jedním z nich je švagr Mare, tím druhým byl před mnoha desítkami let otec sestřenice Mariny babičky.