Kim Čong-il dosáhl na významné politické pozice už za vlády svého otce Kim Ir-sena; začínal v oddělení propagandy, kde osobně dohlížel na to, aby veškeré filmy a divadelní hry byly v souladu s komunistickou ideologií. Nemožnost svobodné tvorby zabránila rozvoji filmového průmyslu, který ve finále výrazně zaostával za zbytkem světa. Když se Kim Čong-il v roce 1977 rozhodl natočit severokorejskou verzi slavné Godzilly, zjistil, že takového projektu v jeho zemi nikdo není schopen.

Protože byl Kim zaníceným filmovým fandou, dokázal si všimnout výrazného rozdílu mezi snímky dovezenými ze zahraničí a filmy natáčenými v KLDR. Správně poznamenal, že domácí díla působí příliš strnulým dojmem a není v nich život. Důvod ale odmítl hledat v umělecké nesvobodě a vyložil si ho po svém: "Našim hercům chybí nadšení, protože vědí, že za svou práci dostanou tak jako tak dobře zaplaceno. Zato v kapitalistické Jižní Koreji, tam umělci musejí potit krev, aby si něco vydělali, a z toho zoufalství dávají do výkonu všechno."

Další Kimova úvaha byla pro změnu opět správná: v cizině jen těžko najde filmové tvůrce, kteří by se nechali zlákat k práci v KLDR. Ledaže by k tomu byli donuceni osvědčenou taktikou režimu... Diktátorův syn měl v tomto ohledu políčeno na úspěšného jihokorejského režiséra Šin Sang-oka. Aby ho přiměl ke spolupráci, nechal nejprve unést jeho manželku Choi Eun-hee.

Choi bývala v Jižní Koreji slavnou herečkou a v lednu roku 1978 obdržela nabídku z Hongkongu na post ředitelky místní filmové akademie. Jakmile však do Hongkongu přijela, namísto avizovaného jednání ji čekala cesta do neznáma. Severokorejští průvodci jí ukázali Pchjongjang a poučili ji o zářivé osobnosti vůdce Kim Ir-Sena. Vodili ji po biografech a divadlech a naslouchali její upřímné kritice. Zacházeli s ní slušně a nabídli jí luxusní ubytování. Choi v KLDR pobyla celých pět let, aniž tušila, že tu figuruje jen jako návnada pro režiséra Šina.

Ten ji mezitím hledal doslova po celém světě. Jakmile ho stopa zavedla do Hongkongu, severokorejští agenti unesli i jeho. Šin však nebyl tak poddajný jako křehká Choi, a dvakrát se pokusil ze zajetí utéct. Zlomil ho až tříletý pobyt ve vězení, z něhož byl nečekaně propuštěn v roce 1983. Ostraha ho odvezla rovnou na velkolepou party, kde ho přivítal sám Kim Čong-il. Režisér byl v naprostém šoku, když po jeho boku spatřil pohřešovanou Choi.

Šinovi nezbylo nic jiného, než pro Kima točit propagandistické filmy a obohatit je o západní know how. První snímek Vyslanec bez návratu natáčel dokonce v Československu a obsadil do něj evropské herce. Jeho nejznámějším severokorejským počinem se pak stal film Pulgasari, jenž měl být jakousi obdobou populární Godzilly.

V březnu roku 1986 přicestoval Šin s Choi do Vídně, aby se tu setkali s možným sponzorem dalšího filmu. V hotelu se jim podařilo zbavit se na chvíli severokorejské ochranky a utéct na ulici, kde zamávali na taxíka. Po honičce jako vystřižené z hollywoodského trháku zůstal taxík uvězněn v zácpě a tvůrci pokračovali v útěku po svých. Doběhli až na americkou ambasádu, kde vysvětlili situaci a požádali o azyl.

KLDR dodnes tvrdí, že Šin s Choi nikdy nebyli uneseni a pro Kim Čong-ila pracovali dobrovolně.