Klinická smrt začne v okamžiku, kdy se zastaví dech a srdeční činnost, a trvá zhruba 6 minut. Mozek stále funguje, pokud ale tělu není dodáván kyslík, začne po pěti minutách odumírat a s ním i další orgány, které bez kyslíku nemohou fungovat.

Statistiky hovoří, že každý pátý resuscitovaný prožije klinickou smrt, v USA je to denně přes 600 lidí. Poprvé klinickou smrt studoval sám na sobě švýcarský horolezec Albert Heim. Během klinické smrti po pádu v Alpách prožil něco nevysvětlitelného a musel zjistit, zda si něčím podobným prošel i někdo jiný. Postupně získal mnoho příběhů od bývalých vojáků, jiných horolezců, zedníků nebo lidí, do kterých uhodil blesk. Zjistil, že v 95 % se jejich prožitky navzájem podobali. Všichni popisovali prvotní šok, uvědomění si vlastní smrti a pocit vyrovnanosti a duševní pohody. Vlastní konec je přestal tížit.

I v dnešní době se lidé shodují, že během klinické smrti cítí emocionální rovnováhu. Pacienti, či spíše jejich duše také pozorují své bezvládné tělo, slyší hlasy doktorů a rodiny. Jsou jako duchové a nemohou se ničeho dotknout nebo svým blízkým dát znamení, že jsou stále tady.

Před oživením vidí dlouhou, téměř nekonečnou cestu zakončenou světlem. Věřící tvrdí, že je to Bůh a volá je k sobě, všichni ale souhlasí, že ono světlo je osvobození a pokud do něj vejdou, jejich tělo zemře. Údajně mají na vybranou, zda do něj vejít, nebo ne; slyší hlas, který jim našeptává, ať zůstanou, nebo ucítí, že ještě není čas. Někteří pacienti dokonce tvrdí, že se setkali se zesnulými příbuznými nebo neznámými osobami.

Zážitek blízké smrti pacienty často od základu změní. Jsou otevřenější, ohleduplnější, vnímají své okolí a cítí větší klid. Přestávají se strachovat a užívají si života plnými doušky.

Jsou i případy, kdy si člověk po prožití klinické smrti nepamatuje vůbec nic, nebo jen letmé útržky, o nichž ale neví, zda byly opravdové, nebo výplodem jeho fantazie.