Hermine Braunsteiner se narodila ve Vídni do dělnické a silně nábožensky založené rodiny. Původně chtěla být zdravotní sestrou, ale na školu nebyly peníze, tak hledala štěstí v Anglii a živila se tam jako služebná. Rok před vypuknutím války se vrátila do Rakouska a následně se přestěhovala do Berlína, kde dostala nabídku práce dozorkyně v ženském koncentračním táboře Ravensbrück.

V roce 1942 se Hermine nepohodla s velitelkou tábora a požádala o přeložení. Nabídlo se jí místo ve vyhlazovacím táboře Majdanek, který byl vybudován na předměstí polského Lublinu. Právě tady se z mladé Hermine stala nestvůra, jejíž skutky nemohly být mezi vězni zapomenuty. Svou nenávist si vybíjela zejména na mladých ženách - bičovala je k smrti nebo po nich dupala v botách, které měly na podrážkách speciální ocelové hroty. Ubíjela i těhotné ženy a s oblibou rozhodovala, kdo z nového transportu navlékne pracovní mundúr a kdo půjde rovnou do plynové komory. Mezi vězni si vysloužila nelichotivou přezdívku Kobyla, od nadřízených nacistů naopak dostala ocenění - válečný kříž druhé třídy.

Ke konci války Hermine uprchla před postupující Rudou armádou do rodného Rakouska, kde byla posléze zatčena a postavena před soud. Obvinění se však tehdy vztahovala jen k jejímu působení v Ravensbrücku; za podíl na válečných zločinech Německé říše byla odsouzena ke třem letem vězení a v roce 1950 propuštěna na svobodu. O jejích krutostech z Majdanku se zatím nikdo nezmínil.

Hermine se poté provdala za Američana Russella Ryana a stala se občankou USA. S manželem se usadila v Kanadě a svou temnou minulost mu zamlčela. Doufala, že se o ni už nikdo nebude zajímat. Ale spletla se.

V roce 1964 ji vystopoval lovec nacistů Simon Wiesenthal a poslal za ní reportéra deníku New York Times. Otevřela mu dveře se slovy: "Bože, věděla jsem, že se to stane. Tak jste přeci přišli!" Její manžel ubezpečoval reportéra, že Hermine by neublížila ani mouše. "Na světě nenajdete slušnější bytost. Řekla mi, že jen vykonávala povinnost. Dělala, co jí předepsali," zastával se "Kobyly" její choť.

Nastal dlouhý proces vyšetřování a vyjednávání mezi německou a americkou vládou, který vyvrcholil v roce 1973 vydáním Hermine do Německa. Místní soud bývalé dozorkyni po rekordních 474 zasedáních prokázal vinu v případě 80 vražd, dále ji shledal vinnou v účasti na vraždě 102 dětí a spolupráci při vraždách 1000 lidí. Hermine byla nekompromisně odsouzena na doživotí.

V roce 1996 byla propuštěna kvůli vážným zdravotním potížím. Trpěla diabetem a lékaři jí amputovali nohu. Zemřela na svobodě o tři roky později.