Psal se rok 1943 a němečtí vojáci plně obsadili okolí Leningradu a odřízli ho od světa. Sovětům nezbývalo nic jiného než zahájit ofenzívu s krycím jménem Polární hvězda, která měla vojáky vystrnadit a město osvobodit. Neúspěšně. Spojenci přišli o statisíce vojáků, přesto se jim podařilo částečně nabourat blokádu a vytvořit si cestičku do okupovaného města, kam vlakem posílali jídlo pro hladovějící obyvatele. A také tisíce koček.

Během blokády města totiž vypukla seriózní řetězová reakce, jež vyústila s přemnožení agresivních krys. Z hladu lidé snědli všechny kočky. Protože hlodavci najednou přišli o svého úhlavního protivníka, začali se ve velkém rozmnožovat. Jedli vše, co pro ně jedlé bylo, včetně posledních zbytků potravin. Šířili různé nemoci, lidé začali umírat a krysy je začaly ohlodávat. Nabuzeny čerstvou lidskou krví a pocitem dominance nad obyvatelstvem se krysy staly agresivními a dovolovaly si na děti i dospělé.


Zkáza celého města byla nevyhnutelná a jediným možným řešením bylo přivést zpátky jejich přirozeného nepřítele. Posloužily k tomu kočky z Jaroslavla a ledové Sibiře. Kočky tak byly odolné vůči extrémním mrazům, které v Leningradu panovaly.

První vlak přijel do cílové stanice za doprovodu jásotu, tleskání a hudby. Spolu s jídlem Sověti poslali první várku koček. Následovaly ho další tři vlaky se stejným obsahem. Do skomírajícího Leningradu dopravili celkem čtyři vlaky koček, přesný počet šelem není úplně znám, ale bylo jich tisíce.



Sotva vylezly z vagónů, pustily se do práce. Krysí obyvatelstvo, především mladší generace predátora znalo pouze z vyprávění starších hlodavců, a nedokázalo se připravit na genocidu. Snížení počtu hlodavců bylo znatelné už z prvního dne. Kompletní deradikace trvala několik měsíců. Není divu, že si dnešní Petrohrad svých kočičích obyvatel váží a nesnaží se jich zbavit. Dokonce jim vytváří sochy, které jsou k nalezení různé po městě.