V klasickém Řecku se věřilo, že koho nakojí bohyně, bude nesmrtelný. Bylo to navíc Héřino mateřské mléko, které vytvořilo naši Mléčnou dráhu. Své dítě tímto způsobem krmila i panna Marie, jež byla osvobozena od aktu početí. Jezulátko u Mariina ňadra je tak již po tisíciletí nejpopulárnějším uměleckým dílem.
Nicméně, už v období antiky přenechávaly bohaté patricijky tuto činnost otrokyním. Chtěly si zachovat mladistvá pevná poprsí. Chůvou se však nemohla stát jen tak ledajaká žena. Již ve 2. století př. n. l. vypracoval starověký lékař Sóranós z Efezu pravidla, která měla dokonalá kojná splňovat. Zaměřil se na ideální věk, tvar prsů, celkové vzezření, zdraví, minimální počet vlastních odkojených dětí, vzhled mléka nebo morální předpoklady.
Kojné ve středověku
Služeb kojných využívaly i středověké šlechtičny. O zájemkyně nebylo nouze i přesto, že ty své vlastní děti musely často odstavit a opustit je. Tehdejší lékaři a církev zastávali názor, že je škodlivé krmit více než jedno dítě najednou. V pozdním středověku si tyto služebné najímaly také bohaté měšťanky. Důvodů bylo několik. Ženy si chtěly zachovat svá dívčí ňadra nebo se snažily znovu otěhotnět. Zároveň začal převládat názor, že kojení je nevkusné a vhodné spíše pro venkovanky.
Chůvy byly pod neustálým tlakem. Nejenže nedostávaly téměř žádnou mzdu, denně byly také kontrolovány ze stran rodičů, zda nemají na dítě špatný vliv. Standardním ustanovením také bylo, aby se kojné po dobu své služby zdržely pohlavního styku. Lékaři zastávali názor, že by jim tak zkyslo mléko. Ve středověké Kastilii byly dokonce sexuálně aktivní ženy obviněny z vraždy miminka.
Děti byly postupně odstavovány ve věku od šesti měsíců do dvou let. Smlouvy mezi rodinou a kojnou se však uzavíraly na kratší dobu, přibližně od jednoho do devíti měsíců. Hlavním důvodem byla vysoká úmrtnost novorozeňat. Ženy, potřebující peníze na živobytí, se tak často přesouvaly do sirotčinců. Vyhnuly se tak ponižujícímu pronajmutí nebo dokonce prodání jiným rodinám.
Konec nájemného kojení
Už na konci 16. století různí učenci upozorňovali na potřebu kojení vlastního dítěte. Během francouzské revoluce se praxe rozšířila. Matka, která odmítala krmit z prsu, nedostala státní podporu. V roce 1794 stanovili Němci zákonný požadavek, aby všechny zdravé ženy své děti kojily. Revoluce přišla v 19. století, kdy se některé panovnice rozhodly jít příkladem. Kojila britská královna Viktorie, ruská carevna Alexandra Fjodorovna dokonce o této činnosti pořádala přednášky. Zájem o nájemné mokré sestry začal upadat během první světové války s vynálezem umělé výživy.
5. června roku 1924 vydalo Národní shromáždění republiky Československé zákon o částečném zákazu námezdného kojení. „Matka dítěte mladšího 4 měsíců nesmí být přijata za kojnou. Výjimkou je, že jí bude dána možnost pravidelně krmit i vlastní potomstvo." Kdo by zákon porušil, mohl skončit s pokutou od 100 Kč do 3000 Kč nebo putovat na jeden den do vězení.
Zdroj:
www.medievalists.net, www.maminka.cz, www.stoplusjednicka.cz
