Pokud její území zrovna nezasáhne obří meteorit, civilizace se nezhroutí ze dne na den. Většinou jde o pozvolný proces, ovlivněný více faktory. Odborníci jich sestavili celý seznam. Za nejčastější je považována klimatická změna, vedoucí k dramatickému snížení úrody, a tedy hladomoru. Velký podíl na zániku civilizací mívají i smrtící epidemie a nájezdy nepřátel. Dobře víme, co se stalo ve střední Americe, když se tyto dva faktory spojily dohromady - španělští dobyvatelé indiány nejen zotročili, ale ještě k nim zavlekli smrtelné choroby. Domorodá populace během století téměř vymřela.
Historik Arnold Toynbee na druhé straně tvrdí, že civilizace nebývají "zavražděny", ale hynou vlastní rukou. Na vině jsou mocenské boje, centralizace moci a vytváření elit, což vede k sociální nerovnosti a nepokojům. Aby takový autoritářský vládce udržel chudý lid v relativní spokojenosti, musí mu nadbíhat zaváděním různých sociálních programů, které ho stojí hodně peněz. Císaři ve starém Římě nabízeli "chléb a hry", čímž si mezi lidem udržovali popularitu, ačkoli měli na rukou krev vlastních příbuzných a vůbec se z dnešního pohledu chovali jako nelidští šílenci.
Koloseum v Římě
Začarovaný kruh autoritářů
Politolog Thomas Homer-Dixon poukázal na monumentální stavbu Kolosea, která sice Římany naprosto oslnila a dopřála jim hry, za které císaře milovali, ale náklady na její provoz se časem staly neudržitelné. Výdaje na populistická gesta se navíc nikdy nemohou snížit a naopak jenom vzrůstají. Odeberte lidem kousek jejich blahobytu, hned vás budou chtít sesadit. Musíte dávat stále víc. Tím spíše, že spokojená populace se rychleji rozrůstá. Státní pokladna ale jednoho dne dospěje do bodu, kdy už to neunese. To se stalo i v Římě. Následoval pozvolný pád a rozpad říše na kousíčky.
Z jiného úhlu pohledu popsal zánik civilizací historik Joseph Tainter. Podle něho se kultury hroutí pod tíhou vlastního složitého systému a byrokracie. Společenské struktury a kontrolní orgány jsou zpočátku vytvářeny s bohulibým záměrem efektivněji řešit společné problémy. Jakmile je jich ale příliš, zbytečně systém zatěžují a komplikují.
Grafické znázornění krize a následného kolapsu civilizace přináší anglické video:
Více rizik, než jsme doufali
Komplexnost a nepřehlednost je jednou z hrozeb, kterým čelí i naše současná civilizace. A to ještě nemluvíme o existenci hrozivých sebevražedných zbraní, které by byly schopny během týdne proměnit Zemi v druhý Mars. Hodně diskutovaná je také změna klimatu, v jejímž důsledku by mohla již v roce 2050 celá miliarda lidí na světě hledat nové domovy. Začátek konce proto řada odborníků očekává právě v této době.
Nemělo by přitom jít o totální zánik lidstva, jako spíš o výrazné zhoršení životní úrovně, které může vést ke změně politických systémů a promíchání kultur. Úplný kolaps by hrozil spíš v případě, že by se zhroutily moderní technologie, na kterých jsme dnes již zcela závislí.
Vědci se dříve shodovali v názoru, že díky novým vynálezům budeme schopni úspěšně čelit přírodním katastrofám i společenským výzvám a zániku se vyhneme. Nyní ale připouštějí, že to bude platit jen po tu dobu, co dané technologie budou fungovat. Drobné prastaré kultury, které se živily výhradně zemědělstvím, se v případě krize mohly navrátit ke kočovnému životu sběračů a lovců. Drtivá většina dnešní populace by se k zemědělství či sbírání kořínků navrátit nedokázala. Je nás příliš mnoho - a zdroje jsou omezené. Kdybychom tedy z nějakého důvodu přišli například o elektřinu, internet a satelitní systémy, na světě by vypukl chaotický boj o každé políčko. Společnost by se v tu chvíli změnila k nepoznání a civilizace, jak ji známe, by přestala existovat.
Zdroje: https://www.bbc.com/, https://www.resilience.org/, https://www.livescience.com/
