Kolohousenka byl první československý tank, který vyráběla Škoda v polovině dvacátých let 20. století, kdy zakoupila plány od německého designéra ing. Heinricha Vollmera. Práva na výrobu tohoto vozidla získaly celkem tři společnosti a poté vznikly první dva prototypy řady Kolohousenka, jež byly označeny KH-50. Na jednotlivých verzích se postupně pracovalo.
Na vývoj KH-50 se podívejte v tomto dokumentu:
Kromě pouhého vylepšení pásové technologie přišli později někteří inženýři s dalšími řešeními problémů. Jedním takovým řešením, totiž myšlenkou odstranitelných pásů, se zabýval i slavný a nechvalně známý americký tankový konstruktér Walter Christie. Jeho verze tanku umožňovala vozidlu jet na kolech, na něž bylo v případě potřeby možné namontovat i pásy.
Kolohousenka po sedmi letech dojezdila
Největší zajímavostí tohoto poměrně malého tanku byla kombinace kolového podvozku s pásovým. Tank se vyráběl ve třech mutacích a dokonce – i přesto, že nebyl úplně vydařený – se vyvážel i do zahraničí, do Sovětského svazu a Itálie. Celkem bylo vyrobeno 5 kusů KH-60, z nichž byly tři exportovány do zahraničí, 2 kusy KH-70, z nichž byl vyvezen jeden, a 2 kusy prototypu KH-50.
Kolohousenka nezvedla československou reputaci
Československo zakoupilo plány na tank v roce 1923 a kolohousenka pobyla ve služba jen sedm let, do roku 1930. Netradičně vyřešená konstrukce se totiž ukázala jako ne příliš šťastná. Kolohousenky se rychle opotřebovávaly a jejich netradiční koncepce velmi rychle zastarala. Po vyřazení byly tanky používány již jen pro výcvik.
Československé tanky přitom měly v předmnichovské republice velmi dobrou reputaci. Například tanky LT vz. 34, LT vz. 35, LT. vz. 38 byly později ukradeny nacisty. Svérázná kolohousenka se ale bohužel neosvědčila.
Ne moc šťastná kombinace
Optimálního výkonu vozidla při pohybu na silnicích měl pomáhat kolový podvozek, který mohl být spouštěn a zvedán. Tento podvozek byl pak zkombinován s pásy z traktoru Hanomag WD-50. Odborná literatura však dnes označuje tuto koncepci za slepou cestu vývoje, žádné podobné prototypy pak už nevznikly, takže má v tomto technickém provedení Československo exkluzivitu. Důvodem toho, proč se nejednalo o šťastné řešení, byl i fakt, že kolohousenka potřebovala na přechod z kolového pohonu na pásový asi 15 minut. Rané konstrukce tratí také neumožňovaly velké cestovní rychlosti. To je velmi znevýhodňovalo při dlouhém cestování po silnici, kde navíc hrozilo i snadné roztrhání vozovky a její kovovými pásy.
Od samohybného děla k tanku
Posádku kolohousenky tvořili 2 muži - velitel a řidič. Tank byl 4,5 m dlouhý, 2,39 m široký a 2,53 m vysoký a vážil 10 tun. Byl poháněn motorem Škoda WD-70 o výkonu 50 koní, s nímž mohl tank dosáhnout rychlosti 25 km/h na silnici a 15 km/h v terénu. Dojezd tanku byl 300 km.
Přestože byly kolohousenky zpočátku koncipovány jako samohybná děla, zkoušky prvních prototypů nedopadly dobře. Byly velmi poruchové, proto se začalo pracovat na jejich zlepšení. Byly upraveny a vybaveny otočnou věží s kanónem ráže 37 mm, jež později v další variantě nahradily dokonce dva těžké kulomety. Dokonce se uvažovalo ještě o dalším zlepšení, které mělo vybavit „tank“ kanónem ráže 75 mm, ale k této realizaci nakonec nedošlo. Poslední verzí tak byl tank byl KH-70 vybavený 47mm rychlopalným kanónem.
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Kolohousenka, cs.wikipedia.org/Hanomag, tanks-encyclopedia.com
