Mišin do funkce nastoupil po smrti konstruktéra Sergeje Koroljova, pod jehož vedením proběhly v Sovětském svazu první slavné (a úspěšné) kosmické lety. Novému šéfovi chyběly nejen jeho zkušenosti, ale i organizační schopnosti. Na pracovišti navíc prosazoval vlastní zájmy, respektive vlastní inženýry. Během pár měsíců se z nich snažil učinit profesionální kosmonauty, kteří by zastínili zkušené vojenské piloty, mezi nimi i Jurije Gagarina a Vladimira Komarova. Mišin schválně zdržoval dodávku trenažerů, aby se piloti na příští misi nemohli dostatečně připravit. Dostal se kvůli tomu do velkého sporu s generálem Kamaninem, který své vojáky nehodlal odstavit k ledu.
Ambiciózní plány, ale neschopné vedení
Tyto žabomyší války odváděly Mišinovu pozornost od hlavních úkolů, jimiž byl pověřen. A že jich nebylo málo. Během roku 1966 se pracovalo hned na několika kosmických lodích. Sojuz-1 měl vzlétnout na oběžnou dráhu i s lidskou posádkou už v prosinci. Mise počítala s tím, že v ten samý den odstartuje ještě jedna raketa, která do vesmíru vynese další tři kosmonauty. Ti pak ve vakuu přestoupí ve skafandrech k pilotovi Sojuzu-1 a společně s ním se vrátí na Zemi. Sověti si představovali, že podobný scénář později proběhne i na oběžné dráze Měsíce nebo přímo na jeho povrchu.
Mišin na šibeniční termíny kýval a do poslední chvíle se tvářil, že všechno klape podle plánu. Nebyl schopen odporovat Brežněvově vládě, která nepřipouštěla žádné zpoždění. Američané v té době ve svém vesmírném programu nebezpečně poskočili vpřed a Sověti se nechtěli nechat předběhnout.
Sojuz-1 při testech vykazoval tolik problémů, že ho nebylo možné téhož roku nikam vyslat. Na konci ledna 1967 Američané oplakali tři kosmonauty, kteří uhořeli v lodi Apollo 1 na kosmodromu mysu Canaveral. Bylo na čase předvést, co umějí Rusové.
Kdyby o vypuštění Sojuzu-1 s pilotem na palubě mohli rozhodnout technici, mise by se zřejmě nikdy nekonala. Na Bajkonuru ale rozhodovali funkcionáři. K ovládání stroje byl vybrán čtyřicetiletý důstojník Vladimir Komarov, který už tři roky předtím jednu cestu do vesmíru úspěšně absolvoval.
Statečný kosmonaut neměl šanci
Dne 23. dubna 1967 Sojuz-1 konečně odstartoval. Hned po navedení na oběžnou dráhu se však vyskytl první vážný problém - nevysunul se jeden ze dvou solárních panelů, které stroj zásobovaly elektrickou energií. Loď měla navíc potíže se stabilizací a orientací. Posádka druhé lodi, jež se měla v kosmu s Komarovem setkat, mohla jít pro ten den domů. Její let by neměl smysl. V dané chvíli pracovníci řídicího střediska dělali vše pro to, aby Komarova dostali co nejrychleji zpátky na Zemi.
Kosmonaut si v kritické situaci počínal nesmírně statečně. Neztratil hlavu a s využitím vlastních vědomostí stroj nakonec stabilizoval a připravil na sestup. Šílenou misi by býval přežil, kdyby se ke všem technickým nedostatkům nepřidala i závada padákového systému, jenž měl zabezpečit měkké přistání kabiny na zemském povrchu.
Ostatky kosmonauta Komarova
Hlavní padák se vůbec neotevřel a ten záložní se obmotal okolo padáku brzdicího. Nezafungoval tedy žádný. Kabina se zřítila do orenburské stepi v rychlosti 35 m/s a po dopadu explodovala. Nalezené ostatky pohledného vojáka Vladimira Komarova lidské tělo ničím nepřipomínaly, šlo spíš o kus neforemné, seškvařené hmoty.
Komarov po sobě zanechal manželku Valentinu a dceru Irinu. Protože titul hrdiny Sovětského svazu získal už po svém prvním kosmickém letu, posmrtně mu byla přidělena jen druhá Zlatá hvězda a čestné místo posledního odpočinku na Rudém náměstí u Kremelské zdi.
Zdroje: www.idnes.cz, www.seznamzpravy.cz, magazin.aktualne.cz
