Po socialistické revoluci byly majetky často zkonfiskované, a to včetně bytů. Představa komunálního bydlení měla být ideální variantou, ale realita měla k ideálu často velmi daleko. Původní majitel přišel velmi zkrátka – ze svého bytu dostal jen jeden pokoj a zbytek musel sdílet s cizími lidmi.
Komunální bydlení se většinou, zejména ve velkých městech, jako byly Moskva a Petrohrad, vyznačovalo stísněnými podmínkami, omezeným soukromím a obtížnými vztahy se sousedy. Jak by také ne – bydlení vypadalo podobně, jako když se sardinky těsní v plechovce. Na bizarní video se podívejte zde:
Komunální bydlení jako řešení bytové krize
Systém komunálních bytů vznikl v prvních letech existence Sovětského svazu jako způsob řešení bytové krize, s níž se země potýkala. Rodiny byly často nucené sdílet malé byty s více rodinami, což vedlo ke stísněným životním podmínkám a nedostatku soukromí.
Systém komunálních bytů měl tento problém vyřešit tím, že rodiny byly sdružené do větších bytů, kde sdílely společné prostory, jako jsou kuchyně a koupelny. Každá rodina musela dodržovat harmonogram, podle něhož většinou na užívání koupelny měli příslušníci jedné rodiny třeba jen 30 minut.
Společné bydlení však zdaleka nebylo ideální. Byty byly často přeplněné, rodiny byly nucené sdílet malé místnosti a spát na provizorních postelích. Soukromí jste zde rozhodně hledat nemohli, a navíc rodiny často musely sdílet společné prostory, zejména kuchyně a koupelny, s naprosto cizími lidmi.
Podle webu Pictolicu bylo společné bydlení pro mnoho lidí stresující a obtížné a často zde docházelo ke konfliktům kvůli prostoru, hluku a dalším problémům.
Šlo zde najít něco pozitivního?
Navzdory problémům mělo společné bydlení i některé pozitivní aspekty. Například poskytovalo pocit společenství a podpory rodinám, které se potýkaly s finančními problémy. Jednoznačně zde platilo, že sdílené neštěstí je poloviční neštěstí.
Navíc společné prostory, jako jsou kuchyně a koupelny, také znamenaly, že rodiny mohly ušetřit peníze za komunální služby a další výdaje. Po vykoupání se, či spíše po lehkém ošplouchnutí, čekala před koupelnou fronta několika lidí. A co teprve třeba fronta na toaletu…
Soukromí? Na to zapomeňte
Jedním z nejtěžších aspektů společného bydlení byl nedostatek soukromí. Rodiny si často musely naplánovat časy pro použití koupelny nebo sprchování, což mohlo být nepříjemné a trapné. Jídlo se také často jedlo ve společných prostorách a rodiny musely koordinovat své rozvrhy, aby měli všichni možnost se najíst. Nádobí se ztrácelo, bylo nemožné uhlídat, co komu patřilo.
V té sobě bylo bydlení v sovětském komunálním bytě jedinečnou a velmi stresující zkušeností. I když měly komunální byty řešit především bytovou krizi, které Sovětský svaz čelil, realita měla velmi daleko k ideálnímu společnému a mírumilovnému bydlení.
Stísněné podmínky, žádné soukromí a obtížné vztahy se sousedy činily z komunálního bydlení sociální experiment, který by většina lidí nechtěla zažít. I přesto však tento typ bydlení poskytoval pocit sounáležitosti a podpory rodinám, které se snažily vyjít s penězi, a zdůrazňoval tak význam systémů sociální podpory v době krize.
Tato bezútěšná situace se vyřešila až později, kdy byly rodinám přidělované byty v novostavbách. Ale ani to nebyl ideál – nebylo nic neobvyklého, že i zde jste se tísnili s dalšími rodinami a do práce jste museli chodit několik desítek minut k nejbližšímu spoji, který vás za půl hodiny dovezl do práce!
Zdroje: pictolic.com, www.lifee.cz en.wikipedia.org/wiki/Communal_apartment, www.rbth.com
