Komunisté odvezli po únoru 1948 tátu z jeho obchodu. Rok jsme o něm nic nevěděli

21. září 2018 četba na 8 minut
Doktor Skála v laboratoři. Vancouver, rok 1980.

Doktor Skála v laboratoři. Vancouver, rok 1980.

Foto: Post Bellum

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. V dnešním díle představíme příběh lékaře a divadelníka Josefa P. Skály. 

Divadlo a medicína

Po absolvování základní školy měl Josef P. Skála štěstí, dostal se na gymnázium Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici. Přijali ho roku 1953, v březnu zemřel J. V. Stalin a krátce po něm Klement Gottwald, snad právě úmrtí diktátorů způsobilo tolerantnější přístup k dítěti se „špatným rodinným původem“.

Na gymnáziu se hrálo divadlo, Josef P. Skála mu zcela propadl, po maturitě v roce 1958 chtěl studovat herectví, dokonce složil talentové zkoušky na Divadelní akademii múzických umění. Rodiče se však postavili proti, chtěli, aby syn vystudoval medicínu: „Řekli, že živit se medicínou a divadlo mít jako koníčka, to lze, ale obráceně nikoli.“

Ředitel gymnázia mu prý tehdy otevřeně řekl, že ho z politických důvodů nemůže doporučit ke studiu na vysoké škole, avšak poradil mu zároveň, že se v případě skvěle složené maturity a vynikajících výsledků u přijímacích zkoušek může dostat na Fakultu dětského lékařství na tzv. děkanskou výjimku. Josefu P. Skálovi se to podařilo.

Ve druhém ročníku medicíny založil Univerzitní divadlo klasické komedie, roku 1964 promoval s červeným diplomem, poté dostal umístěnku do Aše. Dva roky pracoval daleko od domova za malou mzdu na dětském odělení, v kojeneckém ústavu, na oddělení porodnickém a gynekologickém a také jako obvodní lékař. Do Prahy se vrátil jako vědecký aspirant.

Politickou oblevu na konci 60. let vnímal Josef P. Skála jako naději, jako nečekaně otevřený prostor svobody, který bylo možno využít k něčemu smysluplnému. S přáteli založil Svaz mladých vědeckých pracovníků.

„Snažili jsme se předělat dosavadní vědeckou přípravu. Protože například co se týká kandidátů věd, ti tenkrát museli dělat ruštinu, museli dělat vědecký komunismus, museli dělat marxismus-leninismus, ale skoro nic odborného. A my jsme se snažili, aby se dělala angličtina, odborné vzdělání, prostě to, co je potřeba, co se dělá v lékařském výzkumu. Bylo nás dohromady asi dvacet, scházeli jsme se, napsali jsme program, snažili jsme se změnit tu vědeckou aspiranturu.“

Všechny ty snahy skončily sovětskou okupací, po níž se mladý lékař rozhodl, že odejde do exilu. Koncem srpna přešel pěšky hranice u Železné Rudy.

V kanadském exilu – v divadle Za rohem

Následující rok prožil Josef P. Skála na stipendiu ve Stockholmu. Ve Švédsku zůstat nechtěl, společnost mu připadala příliš homogenní, měl obavy, že bude pro ostatní navždycky emigrantem. Podařilo se mu vyhrát konkurz do Kanady, získal stipendium na University of British Columbia, od té doby žije ve Vancouveru.

Stal se profesorem, udělal významnou vědeckou kariéru, ale nejen to: v roce 1976 ve Vancouveru spoluzaložil amatérské české diivadlo Za rohem (ve městě a okolí žije asi 25 tisíc obyvatel s českými nebo slovenskými kořeny), které 30 let vedl, působil v něm jako režisér, producent, navrhoval scénu a v mnoha představeních také hrál.

Divadlo uvádělo díla světových i českých divadelních klasiků, a mimo jiné také hry zakázaných českých dramatiků: světovou premiéru v češtině zde měla například Žebrácká opera Václava Havla. Představení upoutalo pozornost kanadských profesionálních divadelníků, kteří pak uvedli Havlovu hru ve Skálově překladu do angličtiny.

Prof. Skála vystupoval i v dalších Havlových hrách, například v jeho Audienci: „Já jsem vlastně odehrál všechny role Vaňků ve všech možných hrách, protože jsem se na ně vždycky hlásil. A pak, když jsem zestárnul a už jsem nevypadal na Vaňka, tak jsem hrál sládka.“ (Více zde).

Více se o osudech Josefa P. Skály dozvíte z rozhlasových Příběhů 20. století. Na závěr snad jen dodatek k rodinnému obchodu v pražském malostranském domě U Mouřenína. Po listopadu 1989 chtěl Josef P. Skála navázat na rodinnou tradici.

„Teď je z toho domu butik-hotel Balthasar, dole je směnárna a kafeterie. V letech 1991–1994 jsem se soudil o restituci, ale byl jsem převálcovaný a okradený. Chtěl jsem obnovit ten specializovaný obchod s kávou – několik původních zaměstnanců mého otce tenkrát mělo zájem… Škoda.“

Rozhlasový dokument Příběhy 20. století vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus (a reprízuje v sobotu od 21 hod. Český rozhlas Radiožurnál). Vyprávění pamětníků zaznamenávají lidé z neziskové organizace Post Bellum, ukládají a zpřístupňují je na portále Paměť národa.
Zveme vás nejen k poslechu pořadu, ale i návštěvě výstavy Paměť národa, která je věnovaná 100. výročí založení Československa, především dvěma totalitám, kterými jsme prošli. Výstava je od 1. 10. do 9.12. v Praze na Letné pod bývalým pomníkem Stalina. Více o výstavě najdete na webu: stalin.pametnaroda.cz.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky