Výstavba tábora Jasenovac započala už v roce 1940 a za celou jeho existenci se o něj starali dva mladíci ve věku kolem 20 let Vjekoslav Luburić a Dinko Šakić. Protože Německo na zřízení a kontrole tábora nemělo žádný podíl, nepodléhalo ani jeho správě. O řízení se staralo fašistické hnutí Ustašovci.

Středověký způsob trestů a vražd

Tábor se skládal z pěti samostatných lágrů, jeden byl výhradně pro Židy, druhý pro ženy, do dalšího ubytovali pouze děti – tomu se podle polohy říkalo Sisak. A přestože vznikl Jasenovac po vzoru německých koncentračních táborů, krutostí k vězňům většinu předčil.

V táboře nebyly plynové komory, tudíž masové vraždění nepohodlných osob, mezi nimiž kromě Židů patřili Srbové, antifašističtí Chorvati, Romové, ale i Slovinci a Češi, probíhalo různými až středověkými způsoby; vězňům se podřezávaly hrdla, uřezávaly hlavy nebo párala břicha.

Tvrdá práce bez nároku na vodu nebo krajíc chleba si také vybírala svou daň, vězni padali k zemi a umírali. Podmínky ubytovacích zařízení byly tragické a živnou půdou pro různá onemocnění – v táboře se převážně šířily tyfus a úplavice, kterým podlehlo tisíce osob.

Soutěž o nejvíce zlikvidovaných vězňů

Sadistické mučení bylo na denním pořádku. Do rukou dozorčích se nezřídka dostaly i těhotné ženy. Ty, které porodily, byly přivedeny ke zdi spolu s dítětem, to jim odebrali a mrskli jím o tvrdý beton. Praktiky v táboře odsoudili i samotní nacisté, přesto řádící mladíky na vedoucích pozicích nijak neusměrnili a zavřeli nad vším oči.

Na půdě koncentračního tábora se 29. srpna 1942 uskutečnila soutěž o nejvíce zlikvidovaných vězňů. Tu vyhrál dnes nechvalně známý dozorce Petr Brzica, jenž zavraždil 1360 osob, to vše speciálním nožem. Titulovali ho „Králem hrdlořezů“ a ocenili ho zlatými hodinkami, stříbrnými příbory a pečeným seletem. Úspěchem se po válce pyšnil svému psychiatrovi v USA, kam se dostal přes americké zajetí.

Za zánikem koncentračního tábora v roce 1945 stáli jugoslávští partyzáni. Než však vtrhli a Jasenovac osvobodili, Luburić a Šakić nechali velkou část zařízení podpálit a zničit, povraždili staré a nemocné a jejich těla naházeli do řeky Sávy, zřídili desítky masových hrobů, některé přeorali, aby jejich polohu nikdo neobjevil. Před osvobozením nechali zbývající vězně jít pochod smrti.

Trestu se málem vyhnuli

Odhady historiků se v přibližném počtu zemřelých v koncentračním táboře Jasenovac liší. Někteří uvádí mírnější počet do 100 000 obětí, jiní odhadují až 700 000 obětí. Na místě bývalých lágrů je zřízena památeční plaketa, která závratné číslo potvrzuje a kromě této je na jiné uvedeno 20 000 dětských obětí.

Oba vedoucí po osvobození tábora uprchli. Luburić emigroval do Španělska, kde založil teroristickou organizaci Hrvatski narodni otpor. Dopadnout a zabít ho se agentům jugoslávské tajné policie podařilo až v roce 1969.

Dinko Šakić v roce 1947 emigroval do Argentiny, kde si založil textilní byznys. Nikdy si nezměnil identitu a pod svým pravým jménem vystupoval v chorvatské komunitě i při přátelských návštěvách paraguayského diktátora Alfreda Stroessnera.

V roce 1998 byl se Šakićem odvysílán rozhovor, ve kterém přiznal vedoucí pozici v koncentračním táboře, avšak tvrdil, že pod jeho vedením nikdo zavražděn nebyl a všichni „prostě zemřeli na nějakou nemoc“. Reportáž se dostala do zahraničí a spustila obrovskou vlnu nevole, argentinský prezident na něj vydal zatykač. Šakić utekl, ale po pár měsících ho zadrželi a vydali do Chorvatska. Za válečné zločiny byl odsouzen k 20 letům vězení, Šakić ovšem své činy obhajoval patriotismem. Zemřel v roce 2008 v záhřebské nemocnici.