Na konci listopadu roku 1941 začala nešťastná etapa pro všechny Židy, Romy a Srby, ale i pro chorvatské politické a náboženské odpůrce režimu, kteří žili v oblasti válečného nezávislého státu Chorvatsko. Země v té době ztratila svou samostatnost a skončila pod nadvládou Hitlera a Mussoliniho.

Tábor Jasenovac byl založen čtyři dny poté, co nacistické Německo napadlo tehdejší království Jugoslávie. Přesvědčení o "čisté" árijské rase a o nutnosti vyvraždění ostatních najednou ovládlo celé území. Kromě tohoto tábora vybudovali radikální Ustašovci, kteří byli u moci, i další koncentráky, například Jadovno, Loborgrad či Tenje. Z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny předaly tehdejší úřady nacistům přibližně 7 000 Židů na deportaci do Osvětimi či Bergen-Belsenu.

Jasenovac se skládal z řady pěti menších komplexů umístěných na břehu řeky Sávy, 97 kilometrů jižně od Záhřebu. Původně měl sloužit jako tábor nucených prací pro výrobu cihel, kůže a dřevěných výrobků. Nakonec se však stal táborem smrti. Mezi ostatními tábory vyčníval nejen brutalitou a počtem obětí, ale i tím, že zde existovalo speciální místo určené na vyhlazování dětí. V Jasenovaci jich bylo zavražděno odhadem 20 000!

Metody, které používali dozorci k zabíjení a mučení vězňů, byly údajně natolik barbarské a kruté, že se nad nimi pozastavil i samotný šéf SS Heinrich Himmler. Naznačil, že průmyslové zabíjení, tedy vyhlazování v plynových komorách, je "čistší" než to, které prováděli v Jasenovaci. Strážci zde k likvidaci vězňů používali útočné zbraně, tedy prosté nože a sekery, ale ve způsobu jejich využití byli opravdu vynalézaví. Mnoho lidí zemřelo na umučení. Dozorci se běžně bavili vypichováním očí, stahování z kůže či bitím novorozeňat. Zcela normální také byly dvanáctihodinové šichty plné těžké práce bez přísunu vody a potravy. Během celého dne dostali vězni po celém dni těžké práce jen horkou vodu se škrobem a fazole. Pokud byl někdo příliš unaven a nezvládal obstojně pracovat, byl před očima ostatních zbičován do krve.

V dubnu roku 1945, při blížícím se konci války, byl tábor jednotkami Ustašovců "vylidněn". Většina vězňů byla pozabíjena a ti, kteří byli ještě alespoň trochu silní, odešli v pochodu smrti. Zástupci vládnoucího režimu se ujistili, aby po táboru nezůstaly absolutně žádné stopy. Většinu budov srovnali se zemí a spálili, co se dalo. Když do komplexu v květnu vstoupili partyzáni, našli jen popel, ohořelé budovy a doutnající kostry stovek nedávno zavražděných obětí.

Celkový počet lidí, kteří na drastické techniky prováděné v Jasenovaci zemřeli, není znám. Je to tak i proto, že se komunističtí vládci v minulosti snažili zločiny spáchané v tomto táboře "zamlžovat" a lhát o reálných číslech mrtvých. Od konce druhé světové války navíc způsobily politické a ideologické konflikty v této oblasti extrémně obtížnou dokumentaci a ověřování statistik. I v moderní době dokonce chorvatská vláda umožňuje radikálním skupinám, aby na svých shromážděních používaly fašistické symboly, které oslavují zločiny provedené v Jasenovaci.

Dnes na místě vyhlazovacího tábora stojí nyní památník, který se skládá z 24 metrů vysoké betonové sochy ve tvaru květu s okvětními lístky.

Menachem Shelah, historik holocaustu v Jeruzalémě napsal roku 1990, že "zločiny spáchané v Jasenovaci patří k nestrašnějším v celé historii lidstva." Měl pravdu.