Jak žili a co dělali ve volných chvílích dozorci v koncentračním táboře Osvětim

2. březen 2020 četba na 3 minuty
Dozorkyně koncentračního tábora Ravensbrück se mimo službu dobře bavily.

Dozorkyně koncentračního tábora Ravensbrück se mimo službu dobře bavily.

Foto: Youtube

V době služby svévolně ubíjeli vězně, ve volném čase vyráželi za kulturou a sportem jako obyčejní slušní lidé. Nově rekrutovaní dozorci při příchodu do koncentračních táborů často netušili, že sem přišli týrat a zabíjet. Pravidlům se však přizpůsobili hned během prvních týdnů.

Uniforma, pocit moci a pochvala ze strany nadřízených za kruté jednání proměňovaly i decentně vychované mladé lidi ve vraždící monstra. Kdo byl útlocitný a pohled na utrpení vězňů nevydržel, byl převelen na podřadné práce a někdy i uvězněn. Dozorci si museli sami pro sebe své zločiny nějak ospravedlnit, a tak jejich výkon považovali za součást prácovní náplně. Nejeden obžalovaný se po válce u soudu hájil slovy: "Nemůžete mě vinit, dělal jsem jen svou práci."

Mimo službu mohli dozorci na rozdíl od vězňů na veškeré hrůzy války zcela zapomenout.

"Hlavní tábor v Osvětimi byl vlastně takovým malým městem. Kolovaly tam drby, měli jsme tam obchod se zeleninou, kde se daly sehnat i kosti na vývar. Byla tu kantýna, kino i divadlo, nechyběl ani sportovní klub, jehož jsem byl členem. Pořádaly se tam i taneční zábavy," popsal volnočasové možnosti dozorců Oskar Gröning, kterému se přezdívalo "osvětimský účetní".

Gröning v rámci svých pracovních povinností zabavoval lidem z přijíždějících transportů peníze, cennosti i lahve s alkoholem. "Bylo nám jedno, odkud Židé pocházeli, ale zrovna ti ruští s sebou vozili výbornou vodku. Neopíjeli jsme se každý večer, nicméně se to stávalo. Když jsme zalezli opilí do postelí a nikomu se nechtělo jít zhasnout, někdo z nás žárovku sestřelil pistolí. Bylo to normální," zavzpomínal Gröning během soudního líčení, jež proti němu bylo vedeno ještě v jeho 94 letech.

Do ženské části tábora byly rekrutovány ženské dozorkyně, které sice z principu nacistické hierarchie nemohly dosáhnout na vyšší šarže jako muži, zato si se silnějším pohlavím nijak nezadaly ve své brutalitě. Přesto většinou nešlo o svalnaté mužatky, většinu dozorkyň podle pamětníků tvořily pohledné ženy s jemnými rysy.

Ve volném čase dozorkyně využívaly služeb kadeřnictví, zajímaly se o módní trendy a flirtovaly s esesáky. Z oblečení zabaveného vězňům při příjezdu do tábora si vybíraly luxusní kousky, které si pak nechávaly přešívat na večerní róby a oslňovaly v nich své milence na tanečních zábavách. V tu chvíli by v nich nikdo nepoznal sadistky, co přes den bičují mladé ženy v ubikacích a pouštějí na ně psy. "Všechno to byly zlodějky a prostitutky, tak jsme na ně musely být tvrdé, abychom udržely disciplínu," vyjádřila své přesvědčení dozorkyně Dorothea Binz, která byla po válce za válečné zločiny popravena.

Akční letáky