Nejdříve „kóryos“
Slovo kóryos vychází z protoindoevropského jazyka, základem je koro, což znamená dělení, řez. Snad v každém indoevropském jazyce najdeme příbuzné slovo. V staroperštině kāra znamená válku nebo armádu, v baltštině je karyas vojsko, stejně jako ve staré litevštině kãras, v keltštině koryos je to skupina válečníků. Je zřejmé, že příbuzná slova spolu úzce souvisí. Význam kóryos se vykládá jako válečná družina, muži ve zbrani, válečné bratrstvo. A jak do toho zapadá „dělení“?
Rituál kóryos
Kóryos, jak badatelé předpokládají, byl jakýsi obřad, přerod indoevropského chlapce v muže. Věk se v závislosti na komunitách různil, ale podstata byla stejná. Už od dětství se učili lovit a bojovat, ale také přednášet veršované příběhy o hrdinských, lépe řečeno násilnických činech svých předchůdců. Než byli – nebo mohli být zasvěcení do válečné družiny, na počátku puberty museli projít řadou tvrdých a často bolestivých zkoušek. Kolem šestnácti pak podstoupili vlastní zasvěcení.
Během zimního slunovratu – nejdelší noci v roce, byla skupinka stejně starých chlapců (i z různých osad) v počtu až dvanácti, někde až dvaceti „vyvedena“ mimo osadu. Tam byl obětován vlk či divoký pes. Po snědení jeho masa následoval rituální tanec, při kterém se s ním chlapci mysticky ztotožnili a zrodili se z nich vlkodlaci, násilnická tlupa koryů. Pro umocnění zuřivosti a běsnění, dodání síly, odolnosti vůči bolesti a překonávání strachu požili nějakou drogu či halucinogenní látku.
V divočině se kóryové starali sami o sebe, lovili a loupili
V kůži vlka
Mladé chlapce nevázalo pokrevní pouto. Obřad měl upevnit pocit sounáležitosti, potřeby chránit jeden druhého a vítězit jako jeden muž, dát vzniku poutu válečného bratrstva. O vůdci tlupy, který byl označován jako kóryonos, rozhodla hra v kostky. Ostatní se pak zavázali, že pro něho budou bojovat, zabíjet i umírat, budou jeho tělesnými strážci. Poté se oddělili od svých komunit, aby v divočině na pokraji společnosti jako psanci přežili několik let, starali se o sebe, lovili a loupili nejen pro sebe, ale i svůj klan.
Tato od své společnosti oddělená skupina bojovníků se považovala za bytosti mimo lidský svět. Vždyť byli přece převtělení vlci. Lstiví, rychlí, silní, zuřiví a nelítostní. Říkali si i jmény, jichž součástí bylo „vlk“. Neměli nic jen zbraně a případně malý štít. Nazí, zahaleni jen ve vlčí kůži s „vlčím“ válečným opaskem, pak hlavně v noci přepadávali cizí osady, zabíjeli muže, znásilňovali ženy, kradli a plenili – a získávali nová území. Po každém úspěchu údajně v jakési extázi vyli jako vlci.
Následující video vypráví příběh válečníků:
Jednou za rok se směli s lupem na krátký čas vrátit ke svému klanu, kde sundali vlčí plášť a dodržovali veškerá pravidla své komunity. Vlčí pás sundali a vlčí kůži spálili ve věku kolem dvaceti let, kdy se bez jakýchkoli výčitek svědomí za porušování lidských zákonů jako zocelení muži a majitelé půdy vrátili domů, s majetkem a dobytkem, které si ve jménu svého kóryoského práva vydobyli. Jako již praví a majetní muži se mohli oženit. Ti nejudatnější pak byli opěvovaní.
Zasáhli do dějin
Kóryové z východních stepí díky svým nájezdům a osídlováním nových území sehráli během indoevropských migrací významnou roli a podíleli se na rozvoji tehdejších jazykům. Předpokládá se, že právě díky nim se indoevropské národy a jejich kultura dostala ze stepí do celé Euroasie. Indoevropské kóryos s nástupem doby železné vymizely. Tato „tradice“ ale více či méně pokračovala dál v podobě efébů ve starověkých Athénách, či třeba úlfheðinn – vlčích kožichů, známých severských berseků.
