Od 18. století si dámy z vyšších vrstev dopřávaly jednou týdně soukromou koupel ve vlastní vaně. Obyčej se postupně šířil i mezi chudší lid, kterému však chybělo potřebné vybavení. V prostých domácnostech sloužilo ke každodenní hygieně umyvadlo, kde si člověk ošplíchnul ruce a obličej. V sobotu se pak nalila ohřátá voda do necek nebo do plechové vany a postupně se v ní vystřídala celá rodina.

Ženy se při koupeli potýkaly se zásadním problémem: pohledem neměly spočinout na svém nahém těle, jelikož by je to podle dobové víry mohlo přivést na hříšné myšlenky. Kromě mýdla a vody tak byla nezbytnou součástí jejich koupelové výbavy také zvláštní košile, kterou si po celou dobu tělesné očisty nechávaly na sobě.

Co přes týden nemohla vyřešit voda s mýdlem, zachraňovaly pudry a parfémy. Horší to bylo s péčí o vlasy. Kratší, praktické účesy se prosadily až za první světové války, do té doby si ženy udržovaly vlasy dlouhé, což vyžadovalo každodenní zdlouhavé kartáčování. Častější mytí vlasů bylo takřka vyloučeno, ale nikdo si s tím hlavu nelámal, protože mastnota byla v módě. Mastné vlasy se totiž pěkně leskly, což bylo považováno za přitažlivé. Vesnické dívky si někdy dokonce vtíraly do vlasů sádlo, aby docílily ještě lesklejšího efektu.

Jen jednou hygienickou zvyklostí ze starých časů se dnešní doba začala opět inspirovat: jsou jí vypratelné látkové vložky, které na rozdíl od těch moderních jednorázových nepředstavují hrozbu pro životní prostředí. V 19. století se vložky podomácku šily nebo háčkovaly a po vyprání se mohly znovu použít. Průmyslová výroba vložek na jedno použití odstartovala až po první válce.