První zmínky o tabáku jako rostlině léčivé, volnočasové a rituální pochází s příchodem Kryštofa Kolumba do Nového světa. Mnoho domorodců dlouhá staletí vědělo, jak tabák zužitkovat, takže když janovskou posádku ovál hustý dým, dalo se očekávat, že novému zlozvyku rychle přivyknou.

V 16. století byla do Španělska přepravena první tabáková semínka. Pěstování této byliny se rychle rozmohlo i do sousedících zemí, především pro její léčivé účinky. Listy se přikládaly na zranění a záněty, šňupání mělo vyléčit bolesti hlavy a smutek. K tomuto účelu ho používala například francouzská královna Kateřina Medicejská.

Nicotiana, jak v roce 1586 botanik Jacques Daléchamps rostlinu po francouzském obchodníkovi Jeanu Nicotovi pojmenoval, začala počátkem 17. století kromě chvály sbírat i stále častější negativní ohlasy. Dlouhodobí uživatelé byliny si stěžovali na zhoršení zdraví, což v některých zemích vedlo k zákazu prodeje a kouření tabáku.

Rany bičem i uřezávaní nosů

Pravděpodobně nejpřísnější zákaz mělo Rusko, které si pro provinilce připravilo celou škálu brutálních trestů. Vydechnutí zhoubného mraku se obvykle rovnalo mučení knutou, tlustým koženým bičem, jehož rány trhaly kůži. Stačilo deset přesně mířených ran a člověk mohl zemřít.

Vedle biče se kuřák mohl dočkat i symbolického uříznutí nosu, nejtěžší případy se pak rovnou trestaly smrtí. Konec tabákového zákazu přišel až s Petrem I. Velikým, ne však proto, že by se obětí útrpného práva zželel – obchodníci s tabákem mu totiž namastili kapsy.

Tím se odstartovala masová produkce tabákových výrobků. Největší výrobu zajistily Itálie, Francie a Rakousko, z jejichž továren se cigarety vyvážely do celé Evropy. U doutníků byla situace složitější, protože na rozdíl od voňavých tyčinek se nebalily strojově, ale ručně. V Česku prodej cigaret odstartoval roku 1882.