Kouřící kopce
Smoking Hills – Kouřící kopce v oblasti Inuvik patří mezi sedm divů Severozápadních teritorií. Jsou to útesy u Arktického oceánu, ze kterých se valí kouř a jsou „… prostě opravdu jako peklo na Zemi. Všechno je tam naprosto příšerné…“ říká Stev Grasby, vědecký pracovník Kanadské geologické služby, jehož oborem je geochemie sedimentárních hornin. Nevedou tam žádné cesty ani silnice, ale i kdyby, sotva by tam někdo zavítal.
„Kdybyste se k těmto místům přiblížili příliš blízko, nejspíš by vás to prostě okamžitě zabilo,“ vysvětluje Grasby. Říká, že země je tam opravdu horká, a že je to vlastně takové hluboké černé bahno, ve kterém člověk může uvíznout. Kouří se z něho, pára hlasitě syčí, a ve vzduchu je cítit zápach sirovodíku. Známe to. Puch jako zkažená vejce. „Musíte mít na sobě ochranné pomůcky, jinak si prostě spálíte i oči…,“ dodává Grasby.
Kouřové signály
Sto kilometrů vzdálený kmen zná tyto kopce od nepaměti a říká mu místo sazí. Z Evropanů „hořící pobřeží“ poprvé spatřil v roce 1826 na své expedici k řece Mackenzie britský badatel John Franklin, a právě on mu dal jméno. Když v roce 1847 hledal severozápadní cestu kolem pobřeží Kanady zmizel i s posádkami dvou lodí. Na jejich nalezení byla vyslána řada záchranných výprav.
Mezi nimi byl i irský badatel Robert McClure na lodi HMS Investigator. Když posádka uviděla, jak z útesů stoupá kouř, byla nadšená. Kapitán i námořníci se radovali v naději, že to jsou kouřové signály Franklina a jeho posádek. Když pátrali poblíž pobřeží, objevili jen „pekelnou“ krajinu s kouřem a sirnými jezírky. Traduje se, že si McClure vzal jako suvenýr kámen, který mu do mahagonového stolu v kajutě vypálit díru.
Smoking Hills v plné kráse ukazuje následující video:
Chemické reakce
První badatelé se domnívali, že kouř způsobuje vulkanická nebo geotermální činnost. Ve skutečnosti jde vlastně o chemickou reakci. Kouř vzniká samovznícením hořlavých plynů ropných břidlic ve skalních vrstvách útesů. Při zvětrávání sirné minerály jako „bláznovo zlato“ (pyrit) a hnědouhelné usazeniny (lignit) reagují se vzduchem, hoří – a doutnají.
Okolí je tak plné nedýchatelného oxidu siřičitého. Na druhou stranu díky různě vysokým teplotám horniny místy mění barvu od červené, přes oranžovou a žlutou až po hnědou, a na původně tmavých útesech místy žárem vypálených až do běla pak spolu s kouřem, a i mořem, vytvářejí nádhernou scenérii.
Neví se přesně, jak dlouho se z útesů kouř valí, ale předpokládá se, že po tisíciletí. Dle Grasbyho tato reakce začala před 7 000 až 10 000 lety, kdy ustoupily ledovce.
Okolí útesů je na několika hektarech poseté jezírky s rubínovou, sirnou a neuvěřitelně kyselou vodou s vysokou koncentrací minerálů, jako hliník, mangan, zinek, železo, kadmium a nikl. Ta jsou domovem okolo čtrnácti druhů řas.
Zdroje: www.iflscience.com, explorersweb.com, www.atlasobscura.com
