Zdroje: moodle.prf.cuni.cz, pralesy.cz

Slovanští pohané vnímali stromy jako živé bytosti a zvláště ty ovocné si hýčkali téměř jako členy rodiny. Dlouhověké druhy typu dub a lípa zase uctívali jako posvátné. V češtině se už z těchto časů dochovalo slovo "háj", které vzniklo ze slovesa "hájiti", tedy "chrániti". Nad lesy se držela ochranná ruka a pokud někdo pokácel posvátný strom, zcela jistě ho brzy stihla těžká nemoc a smrt. Oproti tomu obyčejné stromy se kácet směly, pokud je dřevorubec napřed pěkně odprosil.

Od pohanských kněží k hajným

Křesťanství se snažilo pohanské kulty vymýtit, což s sebou neslo i kácení posvátných hájů. Přesto se určitý respekt ke stromům na českém venkově udržel až do 19. století a mimořádně staré stromy jsou vyhlašovány za památné ještě dnes. Známé je i pořekadlo, že každý muž by měl "postavit dům, zplodit syna a zasadit strom". Je to jen důkaz, že stromy byly pro naše předky stejně důležité jako domov a potomci.

Ve středověku si veškeré lesy přivlastnili panovníci, ale postupně je předali do rukou šlechty. Vznikla tak jednotlivá panství, kde si každý šlechtic činil nárok na vytěžené dřevo i zvěř. Karel IV. se vydáním Maiestas Carolina pokusil práva šlechty omezit a upevnit v zemi vlastní moc, což se nesetkalo s nadšenou reakcí. Zákoník byl v zájmu udržení klidu a míru nakonec odvolán. Král to ovšem neřekl přímo, raději zvolil malou elegantní lež o tom, že kodex nedopatřením shořel při požáru.

Kradeš dřevo? Useknou ti ruku!

Co se týkalo lesů, zákoník navracel řadu soukromých porostů zpět královské komoře a za jejich neoprávněné mýcení nařizoval pokutu ve výši čtyřnásobku škody. V lesích, které králi patřily tradičně, padaly tresty ještě přísnější. Tomu, kdo by porážel stromy a odvážel je po vodě, měla být useknuta pravá ruka. Pokud by se stejného zločinu dopustil hajný, kromě ztráty pravé horní končetiny mu hrozilo i propadnutí veškerého majetku propůjčeného králem. Useknutím ruky mělo být potrestáno i loupání kůry. Nejhůře však měl dopadnout žhář, který by les naschvál zapálil. Takový člověk "ohněm až do skonánie žiwota pálen má býti".

Na dodržování zákona dohlíželi purkrabí. Ti byli povinni sledovat, zda někdo neplaví dřevo okolo jejich hradu a případné krádeže hned hlásit královské komoře. Karel IV. našel chytrý způsob, jak je k této práci motivovat: kdyby se přišlo na to, že z nedbalosti krádež přehlédli, museli králi zaplatit "dwénásob... začby ten les stál".

Karlovi přitom nešlo jen o majetek a případné finanční škody. Na srdci mu ležela krása a panenská čistota lesů, kterou hodlal zachovat pro příští generace: "Krásné shromážděnie (lesů) netoliko bychom je chtěli rozptýliti, ale také snažnú stráží ode wšeho rúbanie zachowati mieníme a neposkwrněné wěčně je jmieti chtiec."

Kdyby Karel IV. viděl stav českých lesů dnes, nejspíš by hořce zaplakal...