Norští rybáři vědí, že se v hlubinách skrývá nebezpečí. Ale kde žije kraken, tam prý ryby nejvíc berou. A tak riskují a modlí se, aby se před nimi zničehonic nevynořila obrovská nestvůra a svými četnými chapadly nestáhla loď ke dnu.

Historky o obrovských chobotnicích, které dokážou potopit i válečnou loď, se tradovaly ve Skandinávii odpradávna. Název "kraken" se poprvé objevil v polovině 18. století a později inspiroval i Julese Verna při psaní románu Dvacet tisíc mil pod mořem (1870). V době vydání tohoto slavného literárního díla však už věda měla pro legendárního krakena výstižnější pojmenování: dánský přírodovědec Japetus Steenstrup již 13 let předtím dokázal existenci gigantického tvora, jehož nazval krakaticí obrovskou (Architeuthis dux).

Jde o hlavonožce nezvykle velikých rozměrů, o kterém toho vědci dodnes mnoho nevědí, protože se jim nikdy nepodařilo chytit živý exemplář. Krakatice obrovská žije v hloubce od 200 do 1200 m a navzdory hrůzným zkazkám o jejích útocích na lodě se nerada někomu ukazuje. Její první snímky a filmové záběry byly pořízeny teprve před 20 lety. Odborníci mohou pořádně zkoumat jen části mrtvých těl, které moře čas od času vyplaví na břeh.

Není ani jisté, jakých rozměrů krakatice obrovská může vlastně dorůst. Odhaduje se, že samice dosahují délky 13-18 metrů a váží okolo 275 kg, zatímco samci jsou o něco menší.

Letos se vědcům konečně podařilo získat nepoškozenou DNA těchto záhadných tvorů. A výzkum zanedlouho přinesl senzační výsledky: zatímco tělem jsou krakatice obrovské bezobratlou masou plující v oceánu, složitostí mozku připomínají obratlovce. Mozek je v porovnání s jejich příbuznými větší a zpracovává především zrakové vjemy. Předpokládá se, že krakatice mají dokonalý zrak. Ostatně tomu nasvědčuje i velikost oka, jehož průměr dosahuje 30 cm!

Nezvykle vyvinutý mozek naznačuje, že krakatice budou inteligentními tvory, které se hned tak nenechají chytit do sítí. Existuje také možnost, že umějí měnit barvu a splynout s okolním prostředím, jako to známe u některých druhů chobotnic. Schopnost kamufláže je spojena se skupinou genů zvaných reflectiny, které se u krakatice obrovské potvrdily. Jednoznačné závěry však přinese až další výzkum.