Zmínky o Artušovi se poprvé objevily ve spisech velšského historika jménem Nennius. Ten popsal 12 bitev, ve kterých měl údajně bojovat. Už tam však byla jeho účast podezřelá. Bitvy se konaly na různých místech a v různých časech. Jeden člověk by se dokázal všech zúčastnit jen velmi obtížně. Těžko uvěřitelné je i to, že měl zcela sám zabít více než 900 Sasů v bitvě u Badonu. Události byly čerpány z velšské poezie a těžko říct, zda se zakládaly na pravdě.
Naplno se dostal spravedlivý král do povědomí lidí v díle „Historie králů Británie“ z 12. století. Britský duchovní Geoffrey z Monmouthu zde popsal dnes tak oblíbený příběh o Artušovi a jeho magickém meči Caliburnu (později nazvaném Excalibur). Příběh v knize je úplně první úplnou zprávou o Artušově životě. Popisuje jak jeho narození na zámku Tintagel, tak jeho korunovaci ve věku teenagera. Příběh poprvé představuje další známé postavy legendy, jako je kouzelník Merlin, rytíř Lancelot nebo kouzelnice Morgan (Zdroj: https://www.history.com/news/was-king-arthur-a-real-person).
Kniha se stala velice populární a byla přeložena do několika jazyků. Stojí pravděpodobně na keltském rukopisu, který znal jen Geoffrey, ale ten nechtěl nikomu poskytnout materiály, z nichž čerpal. I to přispívá k faktu, že se na ni dívá řada historiků skepticky a považuje ji spíše za směsicí skutečných historických událostí a mýtů. Autor podle nich připsal Artušovi vlastnosti a vojenská vítězství několika různých mužů. Tak vytvořil jakéhosi keltského superhrdinu, který mohl být inspirován jak římským důstojníkem v Británii Magnem Maximusem, či Arvirargusem, odvážným britským králem.
Další významnou proměnu příběhu má na starosti francouzský básník Chrétien de Troyes. Ten přidal ke známému základu honbu za tajemným Svatým grálem. Tím legendu obohatil o duchovní prvky. Tento mýtický předmět je totiž spojen s Ježíšem Kristem a je ústředním bodem příběhu. Krom použití jakožto poháru pro Kristův nápoj při Poslední večeři měl být tento pohár využit k zachycení části krve, která tekla ze Spasitele, když bylo jeho tělo sundáno z kříže. Navíc je zde poprvé zmíněna Artušova operační základna - hradní město Camelot.
Socha Krále Artuše od Rubina Eynona stojí na skalnatém pobřeží Atlantického oceánu v Cornwallu.
Troyesovo pojetí legendy je také více romantizované. Básník byl ovlivněn obrazem středověkého rytířství a lásky, která se vyjadřovala dvorním dámám (Zdroj: https://www.biography.com/news/king-arthur-fact-or-fiction-legend-of-the-sword).
Další slavné pojetí legendy předkládá kniha Le Morte d´Arthur (Smrt Artuše) z roku 1485. Její autor Sir Thomas Mallory v angličtině popisuje první úplný příběh Artušova života. I když se toto dílo dočkalo velké slávy, bylo brzy z prodeje staženo a veřejnost si z něj znovu mohla číst až roku 1816. Právě Malloryho dílo se stalo základem mnoha dalších verzí artušovských pohádek jak pro děti, tak pro dospělé.
Mýtický král Artuš pravděpodobně nebyl skutečnou postavou, ale legenda jednoznačně splnila svůj účel. Artuš se stal symbolem dobra a naděje v temných časech války. Bájný příběh byl převyprávěn mezi 11. a 15. stoletím ve stovkách rukopisů v alespoň tuctu jazyků.
Základní kostru pověsti si přebírali filmaři a umělci z různých časových dekád a následně ji přetvářeli pro další generace. Krom toho se stal inspirací pro množství výtvarných děl, divadelních inscenací a dokonce muzikálu Camelot. Legenda se tak stala jednou z nejznámějších a neoblíbenějších příběhů všech dob.
