Klystýr není nic příjemného a člověk ho většinou absolvuje pouze s velkým sebezapřením. V 16. a 17. století to ale chodilo jinak. Výplach střev byl považovaný za zázračný všelék.
Jak dokládají vyobrazení na staroindických lékařských pomůckách, klystýr se prováděl už 5. století před naším letopočtem, ale v Evropě se začal ve větší míře používat až od 14. století. Hlavní rozkvět nastal zhruba o 200 let později. „Všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou, lancetou na pouštění žilou a sirupem z bílých růží a broskvových květů,“ prohlásil v roce 1652 známý pařížský lékař Guy Patin.
Projímavý bujón
Klyzma, jak se klystýru říkalo, se provádělo pomocí irigátoru, tedy nádobky na tekutinu, z níž vycházela tenká trubička. Původně se nástroj vyráběl třeba z prasečích močových měchýřů a dutých ptačích brků. V 17. století představil holandský anatom Reinier de Graaf vylepšené klystýrové stříkačky vyrobené z mědi nebo stříbra a opatřené dlouhou kanylou ze železa, dřeva nebo cínu. Pro použití v urozených kruzích se nástroje mohly ještě různě zdobit rytinami či drahými kovy.
Pro francouzské krále byly irigátory běžným předmětem osobní hygieny, podobně jako jsou dnes třeba zubní kartáčky. Ludvík XIII. (1601–1643) dostal podle pečlivě vedených lékařských záznamů za jediný rok 212 klystýrů a k tomu 215 dávek projímadla. Žilou mu lékaři pustili 48krát.
Procedury ho měly udržet v dobré kondici a zaručit mu mužnou sílu. Panovník se totiž s manželkou Annou Rakouskou marně snažil o početí potomka dlouhých 23 let. Když se v roce 1638 narodil syn Ludvík, byl král štěstím bez sebe. Dlouho si ale nástupce neužil. Zemřel o pět let později a synek se ujal vlády jako Ludvík XIV.
V roce 1647 dostal neštovice, což tehdy znamenalo vážné ohrožení života. Podle dobového zvyku se lékaři rozhodli pro pouštění žilou, které doplňovali podáváním klystýrů. Pátý den nemoci byl už malý pacient velmi slabý, ale lékaři mu ještě zvýšili dávky projímadla. Dnes víme, že podobné praktiky tělo oslabují, proto je s podivem, že se Ludvík zotavil. Tehdy se to ale považovalo za výsledek správně zvolené léčby.
Panovník pak měl preventivně naordinovaný projímavý bujón, jehož základem bylo telecí maso, cikorka, šťovík, hlávkový salát a citrón. Jeho vyměšování bylo pečlivě střeženo, dvůr dokonce zaměstnával a štědře platil několik odborníků na sledování kvality jeho moči a stolice.
Záliba v obžerství
Král Slunce byl nejen schopný státník a vojevůdce, ale také proslul zálibou v ženách a dobrém jídle. V mládí miloval dceru kardinála Mazarina, ale sňatek z politických důvodů nebyl možný. Mladík si musel vzít sestřenici Marii Terezu Habsburskou a do její ložnice chodil čistě z dynastické povinnosti. Není divu, že měl řadu milenek, s nimiž zplodil deset dětí a také se od nich nakazil syfilidou.
Na posezení dokázal sníst čtyři druhy polévek, celého bažanta, jednu koroptev, plný talíř salátu, nakrájené skopové ve vlastní šťávě s česnekem, dva pořádné kusy šunky, plný talíř sladkostí, ovoce a kompot. To vše zapíjel vínem.
Na jeho postavě to bylo znát, ale od obžerství upustil na nátlak lékařů až v 55 letech. Přes poměrně nezdravý životní styl jej netrápily výraznější neduhy. Teprve k stáru se jeho zdravotní stav zhoršil. Kvůli pokročilé syfilidě mu scházelo téměř úplně horní měkké patro. I tak se dožil 77 let, což byl tehdy úctyhodný věk. Tenkrát všichni věřili, že se tak stalo zejména kvůli pravidelné „vnitřní očistě střev“.