Souzeni si od kolébky (?)

Královským sňatkům ve středověké Evropě ve většině případů nepředcházelo pomyslné přeskočení jiskry mezi mužem a ženou. Manželské pouto bylo především poutem spojení dynastií, politického spojenectví nebo zajištění míru mezi zeměmi. A také rozšíření panství a majetků. Většina sňatků tak byla výhodnou dohodou mezi panovnickými rody. Často byli zasnoubeni i malí kojenci. Pětiletí či desetiletí manželé nebyli žádnou výjimkou. Neočekávalo se, že budou hned plnit své „manželské povinnosti“. Dětští manželé vyrůstali na královském dvoře do své dospělosti, což bylo v té době pro nás dnes šokujících 12 až 14 let. Zcela běžně byl oddán i dospělý pár, který se však před oltářem viděl poprvé.

V raném středověku jako zpečetění sňatku stačila dohoda, slib. Pro poddané bylo ale důležité, aby následníci trůnu byli legitimní dědici. A o tzv. levobočky, kteří si nárokovali trůn, nebyla nouze. Proto se od 13. století do uzavírání sňatků vložila katolická církev a nastolila jakýsi řád. Královské sňatky tak začaly být úředně zapisovány a staly se „posvátným“ svazkem. Sex a plození dětí bez Božího požehnání (svatebního obřadu) byl od té chvíle hřích. Tím se i vyloučilo právo nelegitimních potomků na dědictví.

Boží požehnání

Svatební obřad se obvykle ohlašoval tři předcházející nedělní dny, aby i prostý lid měl možnost dozvědět se o tak významné události. Bylo i možné vznést proti sňatku námitky. Svatba se nesměla konat v den církevního svátku ani v neděli. Byla však možná v zastoupení, což nebylo nic neobvyklého. Místo nevěsty tak klidně před oltářem stál její mužský příbuzný. Neodmyslitelné bylo věno, které dávali ženichovi rodiče nevěsty. A to nejen šlechtici, ale i prostí rolníci, jen tak mimochodem. Královské nevěsty i ženichové věnovali svému svatebnímu rouchu velkou pozornost a stálo je to celé jmění. Jejich oděvy byly bohatě zdobené drahokamy, perlami, zlatem, šperky.

Královské snoubence do kostela doprovázely rodiny a velký průvod od šlechticů, přes měšťany až po prosté poddané. Svůj manželský slib si pár dal před knězem ještě před vstupem do kostela. U oltáře pak dal ženich své nevěstě prsten. Navlékl ho na všechny prsty, od palce po prsteníček a manželka ho nosila na pravé ruce. Kněz jim požehnal, ženicha políbil na obě tváře a on pak svou (ne)vyvolenou nevěstu. Svatební mši provázely modlitby přítomných pro šťastné početí.

Zdroj: Youtube

A jsou si svoji

Po církevním obřadu následovala slavnostní a velkolepá hostina. Víno teklo proudem, pečínka střídala pečínku. Nic neobvyklého. Zkrátka si nepřišli ani poddaní. Na ulicích se i pro ně nějaké to dobré sousto našlo a kašny byly naplněny vínem. A pak, přirozeně, čekala mladý pár jejich svatební noc. Na královském loži byli novomanželé sami, ne však v ložnici. Manželství bylo posvěceno v kostele, platilo neboli bylo naplněno však až „v posteli“. Královský novomanželský pár stejně jako do kostela i do postele doprovodil průvod svatebčanů. V ložnici dostali od arcibiskupa či kněze sladké víno a požehnání. Poté se svlékli a kolem svého lože zatáhli nebesa. Alespoň trošku soukromí. V jejich královské ložnici totiž zůstali duchovní, dvořané a rodinní příslušníci, dokonce i ti, kteří se ani neúčastnili obřadu v kostele. Nejsou-li dobové záznamy zkreslené, často se daly počítat i na desítky. Pokud se, řekněme „nezadařilo“, často prý i manželský pár „svědci naplnění“ povzbuzovali a radili mu.

Ráno pak dvorní dámy ještě zkontrolovaly – tedy prohlédly prostěradla, zda nevěsta byla panna a zda k naplnění manželství došlo a je tak případně možné očekávat dědice. Tato tradice postelových obřadů či „přihlížení svatebním nocím“ se na evropských panovnických dvorech udržovala po staletí. Skončila až v 17. století.

Zdroje: www.bustle.com, www.thecut.com, weddingsallovertheworld.com