Za myšlenkou osvobodit Boží hrob z rukou nevěřících a zbavit křesťanský svět nepřátel se většinou neskrývala touha po spravedlnosti. Podle historiků měly křížové výpravy mnohem důležitější význam, v němž hrála hlavní roli politika a moc.
V druhé polovině 11. století se západoevropské majetkové poměry ustálily a feudální třída se začala potýkat s problémem, kde získat novou půdu. Léna totiž přecházela pouze na nejstarší syny a mladší tak doslova třeli bídu s nouzí. Kde najít pozemky? Odpověď na tuto otázku se nabízela sama.
Hurá na východ
Kdo oplýval bohatstvím, a přitom si ho z pohledu křesťanů nezasloužil? Muslimové, pohané a kacíři obývající země na východě, kteří navíc okupují svatá místa. Není jisté, co papeže Urbana II. napadlo první. Zda mu opravdu záleželo na poutnících, mířících směrem do Jeruzaléma, nebo se snažil omezit rostoucí počet výbojných a loupeživých rytířů z řad nezajištěných mladších sourozenců či doufal, že se díky boji proti nevěřícím udrží ve funkci. V listopadu roku 1095 však svolal koncil, na němž vyhlásil první křížovou výpravu.
Jejím výsledkem bylo dobytí Jeruzaléma a založení několika křižáckých států, které však pro muslimy nepředstavovaly žádné nebezpečí. Potvrdil to Štědrý den roku 1144, během něhož turecký Atabeg Zengí z Mosulu dobyl Edessu. Křižáci tak ztratili značnou část území na východ od řeky Eufrat. Útok měl za následek vydání buly Quantum praedecessores, jenž svolávala rytíře k dalšímu boji.
Mezi nimi byli tentokrát i Češi pod vedení Vladislava II. K Božímu hrobu však nedorazili. Podle byzantských pramenů se ani nezúčastnili důležitých bojů, což bylo jejich štěstím. Vyhnuli se tak drtivé porážce, kterou křižákům uštědřili seldžuctí Turci v bitvě u Dorylaia. Český kníže proto výpravu pojal jako zahraniční cestu, na níž utužil vztahy v Konstantinopoli a v Rusku.
Čeští lvi
Do křižácké historie se tak Češi zapsali až během třetí kruciáty, která proběhla mezi lety 1189 a 1192. Účastnili se jí nejen šlechtici, ale především zločinci, kteří byli propuštěni z vazeb. Císař Barbarossa tyto bývalé vrahy, pytláky a zloděje nechal pochodovat v předvoji mohutného vojska, aby to byli oni, kdo v případě nenadálého útoku padnou jako první. Moc dobře si byl vědom toho, co jsou zač. Nelitoval je, právě naopak, doslova je nenáviděl.
Čeští lotrasové toho využili a už na Balkáně začali rabovat. Zanedlouho se k nim s nadšením přidali i další vojáci. Když se to panovník dozvěděl, rozzuřil se do ruda. Aby se situace neopakovala, nechal popravit 13 křižáků. Osm z nich pocházelo z české kotliny. Jak se ukázalo, oddíly byly nepoučitelné. Zločinci stáli za vydrancováním města Edirne, Sycheron a za pobitím měšťanů z Filadelfie na území dnešního Turecka. Barbarossa tak nechal padat další hlavy.
V neděli 10. června 1190 se stala tragédie. Císař se utopil. Výprava se rozpadla a mnoho velmožů se rozhodlo vzít nohy na ramena. Z původní 40 tisícové Boží armády zbylo kolem tisícovky mužů, necelou polovinu z nich tvořili Češi, již stále hrdě odráželi útoky. „Tito muži byli podobni lvům,” napsal normanský básník Ambrosius. „Tak dlouho rubali Saracény, dokud je všechny nezdolali.” 21. listopadu 1190 zemřel i kníže Děpolt a zbytek Čechů přešel do služeb Richarda Lví srdce. Jejich další osud není známý, je ale pravděpodobné, že některým z nich se podařilo vrátit domů.
Zdroje: www.cs.wikipedia.org, www.idnes.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.vojsko.net
