Historie krmiče vší je spojena z historií tyfu, tedy strašné nemoci, která masivně kosila lidi na počátku 20. století. Když lékař Charles Nicolle z Pasteurova ústavu v Paříži zjistil, že vši jsou zodpovědné za přenos původce tyfu, rozhodl se, že zjistí, jak nemoc zastavit. To se nakonec povedlo profesoru Rudolfovi Weiglovi, který vyvinul vakcínu, ale spolu s ní uchránil i mnoho inteligence před koncentračním táborem, deportací, smrtí. Stali se z nich totiž krmiči vší.

Tyfus měl jako většina nemocí více variant. Jednou z nich byl zavšivený tyfus, který, jak název napovídá, měl co dělat právě se vší. Tyfus sužoval lidstvo zejména v době válek a v době, kdy se hygienické podmínky ještě více zhoršovaly. Tyfus byl metlou lidstva už ve starém Řecku, ale také v Itálii, v době ústupu napoleonských armád z Ruska a pak samozřejmě v době obou světových válek. Zastavila jej až vakcína, jíž objevil krátce před druhou světovou válkou právě Rudolf Weigl.

Na dokument, v polštině, se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Vakcína vynalezena a dostala se do ghett

Vynález vakcíny měl velký epidemiologický význam. Naočkovány byly miliony lidí a vakcína se tak z Evropy rozšířila i do asijských a afrických zemí.

Vynálezce vakcíny Rudolf Weigl se těšil mnohým privilegiím. Nikita Chruščov mu nabídl titul akademika a Weigl tak stanul ve vedení bakteriologického ústavu v Moskvě. Právě tam měl dále na vakcíně pracovat, ale on nabídku odmítl. Místo toho se mu podařilo získat vládní podporu na rozšíření svého pracoviště ve Lvově a bezpečnost pro své zaměstnance, kteří se tak vyhnuli všudypřítomným deportacím na Sibiř.

Weigl však zašel ještě dál a ukázalo se, že byl velmi statečný. Během nacistické okupace spolupracoval s polským odbojem, takže se mu podařilo dostat ilegálně vakcínu i do varšavského ghetta a dalších velkých ghett ve velkých městech. Tam totiž tyfus zabíjel ve velkém.

Larvy vší nacpané k prasknutí

Vši byly uchovávány v malých dřevěných krabičkách 4×7×1 cm. Do těchto krabiček bylo uloženo 400 až 800 larev a vlněné nitě, které sloužily k nakladení vajíček, až vyrostou. Krabičky byly parafínem utěsněny, aby vši nemohly utéct, jen jedna stěna měla otvory, aby veš mohla vystrčit hlavu a nakrmit se. Muži si krabičky obvykle umisťovali na lýtka, zatímco ženy na stehna, aby pod sukní skryly načervenalé stopy, které po vších zůstávaly.

Vši se krmily většinou 30 až 45 minut a pak zcela k prasknutí přecpané odpadly.

Vší nebyl dostatek

Aby mohl profesor Weigl připravovat dostatek vakcíny, potřeboval i obrovské množství vší, potažmo tedy lidí, na kterých vši parazitují. Vši se živí lidskou krví. A Weiglovi se tak podařilo „zavést“ novou profesi – krmiče vší. Byli to všichni ti, kdo dobrovolně krmili vši vlastní krví ve Weiglově bakteriologickém ústavu. A nutno říci, že se jednalo v mnohém o privilegovanou profesi.

I když, jak se to tak vezme. Sice jste nebyli vyhlazeni, ale krmení vší (profese se přesně jmenovala ošetřovatel vší) vedlo k obrovské fyzické degradaci. Krmiči vší byli velmi často naprosto vyčerpáni. I silní muži se měnili ve vyčerpané, hladové, skleslé muže, přestože před válkou to byli udělaní chlapi.

Zaměstnání ošetřovatele vší ve Weiglově ústavu znamenalo určitou ochranu před svévolným zatčením a deportací do nacistických koncentračních táborů, navíc ještě znamenalo extra příjem potravin.

Gestapo se bálo nákazy a obecně se vědělo, že ti, kdo v Institutu pracují, mohou velmi pravděpodobně vši mít. Weigl tak pomáhal mnoha tehdy nezaměstnaným profesorům univerzity, které zaměstnal jako zavšivovače.

Každý chtěl být zavšivovačem!

Zavšivovači se tak stalo mnoho intelektuálů a inteligence, která se potřebovala ukrýt a zůstat naživu. Díky Weiglovu institutu například stále tajně pracovaly univerzity, protože většina profesorů se živila jako zavšivovači. Krmení vší totiž zaujímalo pouze jednu hodinu denně, ve zbytku času tedy páni profesoři organizovali různé kurzy a vyučovali. Zatímco diskutovali o největších problémech matematiky, na jejich lýtkách se krmilo tisíc vší.

„Bylo intelektuálně velmi podnětné, i když také poněkud surrealistické, poslouchat, jak diskutují o hranicích matematiky, topologii a teorii čísel, zatímco krmí vši. Navíc jsem jim musel velmi svědomitě hlídat čas, protože v zápalu diskusí drželi malé krabičky připevněné k nohám déle než 45 minut, čímž vši překrmovali. To mělo hrozné následky, protože naše laboratorní vši ztratily přirozený instinkt přestat jíst a pokračovaly v sání krve, dokud jim obrovské množství, které si ukládaly do střev, nezpůsobilo prasknutí,“ říkají dobová svědectví.

No, řekněte sami, lákala by vás tato profese?

Zdroje:

en.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Weigl, polishhistory.pl, heavy.com/news/rudolf-weigl/, institucional.us.es