Ve vymýšlení způsobů, jak usmrtit větší množství lidí vodou, se vyžíval sadista Jean-Baptiste Carrier. Nechvalně známá postava Francouzské revoluce velela masakru v Nantes, kde byly na jeho příkaz prováděny hromadné popravy topením v řece Loiře. Osobně vymyslel lodě s dvojitým dnem. Ty měly budit dojem zcela bezpečného plavidla. Carrier spoléhal na moment překvapení odsouzených. Když byla „vylepšená“ loď v dostatečné vzdálenosti od břehu, její dno se vysunulo a všichni odsouzenci najednou skončili ve vodě. Ti, kteří se na plavidlo chtěli znovu dostat, byli nemilosrdně odstrkováni háky zpět. Do každé lodi se vešlo přibližně sto lidí, což splňovalo původní Carrierův záměr zlikvidovat najednou co nejvíce odpůrců revoluce. Ušetřeny nebyly ani těhotné ženy a děti.

Odsouzenci umírali také v tzv. lighters. Jednalo se o čluny speciálně navržené pro pomalé topení. Nešťastníci byli většinou svlečeni, svázáni a připoutáni ke člunům. Na dně či bocích plavidel byly vytvořeny zátky, které po vytažení začaly do člunu vpouštět vodu. Lodě s lidmi vyplouvaly s již uvolněnými zátkami. V některých případech byla posádka v bezvědomí, neboť ještě před vypuštěním na vodu byla tlučena do hlavy tupým koncem muškety. Je známo, že jeden takový člun byl na vodě s 60 vězni až 48 hodin. Posádka si tak vytrpěla dva dny, kdy je jejich naděje na přežití, spolu s vodou hrnoucí se do lodi, pomalu opouštěla.

Dalším zvráceným vynálezem sadistického Carriera byla tzv. republikánská svatba. Jednalo o svazování lidí dohromady, ať už to byli muž se ženou či kněz s jeptiškou. Dvojice byly vhozeny do vody vstříc jisté smrti. V řece Loiře tak končilo obrovské množství mrtvých těl.

Nebyl to ale jen Carrier, který si oblíbil tento způsob zabíjení. Nejstarší metody, prováděné už v roce 320, se zaměřovaly na usmrcení ledovou vodou. Guvernér Kappadocie Agricola tehdy obvinil čtyřicet elitních vojáků z přechodu na jinou víru, než jaká byla za panujícího císaře přípustná. Dva dny museli vojáci zůstat v ledové vodě rybníku pod ledovou krou. Po čtyřiceti osmi hodinách byla jejich těla z vody vytažena, končetiny zlámány a těla spálena.

Odlišná technika usmrcení vodou byla praktikována za vlády císaře Tiberia. Odsouzení byli po podvázání močové trubice donuceni vypít velké množství vody. Karel VII. zase nechával zašívat vězně do koženého pytle a házet je do řeky. Francouzský maršál Pierre Strozzi nechal najednou utopit osm set lehkých žen, protože prý narušovaly morálku jeho armády a vojáky oslabovaly pohlavními nemocemi.

Oběti se netopili pouze v ledové vodě. V Japonsku provozovali metodu „máčení“ v agresivních sirných pramenech. Odsouzenci se v nich rozložili zaživa. S vařící vodou pracovali také kati v Číně. Císařský soudní dvůr považoval metodu uvaření zaživa za zcela běžnou formu trestu smrti. Na rozdíl od těchto způsobů poprav lze považovat stětí hlavy za milosrdný způsob zabití.