Nejsilnějšího nepřítele našel Lucullus v pontském králi Mithridatovi, jehož vojsko mělo vždy výraznou přesilu. Ve třetí pontské válce Lucullova armáda čítala podle řeckého historika Plútarcha kolem 30 tisíc pěšáků a 2000 jezdců, zatímco Mithridatés táhl spolu s 300 tisíci ozbrojenci. Římský vojevůdce se proto vyhnul přímému střetu a místo boje zvolil lest: když pontská armáda dopochodovala na poloostrov Kyzikos, odřízl ji od zásobování a nechal ji vyhladovět. Král Mithridatés sice uprchl, ale na Kyzikosu ztratil kvůli hladu a nemocím velké množství vojáků.

V roce 72 př. n. l. Lucullovi opravdu teklo do bot. Jeho poradci mu právě sdělili, že je Mithradates mimo své území, a Římané tedy mají šanci zmocnit se jeho trůnu. Lucullus jen ledabyle mávl rukou. "Proč bych měl honit šelmu v jejím prázdném pelechu?" zeptal se. A pak se ohlédl. Na obzoru se rýsovala nekonečná armáda pontských vojáků. Mithridatés si pro něho přišel.

Už už to vypadalo, že Lucullus zahyne hrdinnou smrtí, když vtom se z nebe zablesklo. "Obrovský, planoucí kus roztaveného stříbra prorazil nebesa a narazil do země přímo mezi armády," popsal Plútarchos. Dopad meteoritu na válečné pole si obě znepřátelené strany vyložily jako božské znamení. Žádná bitva se pro ten den nekonala.

Lucullus se s Mithridatem přetahoval o moc až do roku 66 př.n.l., kdy ho Římané odvolali, protože se jim nelíbilo, že pontskému lidu snížil daně, aby jim ulevil od chudoby. Lucullus se tak odebral do zaslouženého důchodu; v minulosti přinesl Římu tučnou kořist, zástupy otroků a sám taktéž přišel k velkému jmění. Nyní si konečně mohl svého majetku užívat a pořádat slavné "lukulské hody".