Tato nemoc se začala masivně rozšiřovat u evropských námořníků v 15. století. Do poloviny 19. století pak vzala život více než dvěma miliónům lidí. Problém byl tehdy tak běžný, že kapitáni předpokládali u svých námořníků u jakékoliv větší cesty až 50% úmrtnost. Nemoc byla tak zničující, že samotné hledání léku se stalo jakýmsi „faktorem určujícím osud národů“.

Mořeplavci obvykle neměli k jídlu nic jiného, než pár kousků sušeného hovězího masa a sucharů. To zapříčinilo chorobu, kterou v té době nedokázali léčit.

Nemoc měla hrozný průběh. Počátečním příznakem byla intenzivní letargie. Tělo námořníků bylo oslabené a náchylné k dalším nemocem. Bolely je klouby, celé ruce. Měli oteklé nohy. Kůže celkově byla velice citlivá, každý dotyk mohl přivést otlačeniny. Po nějaké době přicházely postupně horší příznaky. Nemoc začínala postihovat jejich ústa, kde se začalo všechno kazit. Zuby vypadávaly, dásně houbovatěly a dech páchnul. Jednou z nejhorších věcí byly odlupující se puchýře - prostor pod nimi začal krvácet a zase zacelovat. To se neustále opakovalo a predikovalo velice táhlé zotavování. Čím dál nemoc postupovala, tím více se z lidí stávaly oživlé mrtvoly. Maso pod kůží začalo hnít, stejně jako dásně (Zdroj: https://www.sciencehistory.org/distillations/the-age-of-scurvy).

Kromě všech těchto fyzických příznaků měli postižení taktéž problémy psychické. Námořníky trápily halucinace a bludy.

Jak se tato nemoc v minulosti léčila? Nejdříve byli všichni lékaři bezradní. Kapitán Cook doporučoval slad a zelí, jiní zase vymysleli „elixír vitriolu“ (zředěný roztok kyseliny sírové). Pomoct prý měla i tráva vložená pod jazyk pacienta. Některé léky a metody se zcela minuly účinkem, jiné však pomáhaly. Zcela nevědomky se mnozí chránili např. pojídáním krys. Tato zvířata totiž syntetizují svůj vlastní vitamin C, jež je v případě kurdějí klíčový, jelikož je potřebný pro výrobu kolagenu, důležité složky v pojivových tkáních. To se však zjistilo až později.

Vitamin C obsahují hlavně citrusové plody. Na jejich účinky přišel jako první průzkumník Sir Richard Hawkins roku 1622. Písemná zmínka o ovoci obsahujícím „céčko“ se však objevila o více než sto let později, a to ve spise učence Jamese Linda. Ten se jakožto lékařský učeň připojil na konci 30. let 20. století k Royal Navy a měl tak skvělou příležitost pozorovat kurděje hned z první ruky. Jeho experimenty na námořnících vešly do historie jako jedny z prvních kontrolovaných klinických studií vůbec. Nejúčinnější byly nakonec léky založené na šťávě ze dvou pomerančů a jednoho citronu, jež se podávaly denně. Vyzkoumané skutečnosti pak Lind zapsal do „Treatise of the Scurvy“ neboli „Pojednání o kurdějích“ z roku 1753 (Zdroj: https://www.bbc.com/news/uk-england-37320399 ).

Na lodě se jakožto povinná výbava dostaly citrusové plody až o 40 let později, což však stále neznamenalo, že se děsivá nemoc vymýtila. Hlavní totiž bylo zjistit, že za vším stojí už zmiňovaný vitamín C. To se stalo až roku 1928. Přesto je Dr. Lind za svoje přelomové experimenty a zjištění považován britským námořnictvem za hrdinu.