Zákeřná a stará

Kurděje jsou nejčastěji spojovány s námořníky. Nebyly však jen děsivou hrozbou zejména v době velkých zámořských objevů. Poprvé jsou příznaky této nemoci popsány v egyptském lékařském papyru zvaném Erbesův z roku 1550 př. n. l. Zmiňuje je i řecký lékař Hippokrates (460-370 př. n. l.). A čínský mnich Faxian už v roce 406 n. l. napsal, že se na lodě nakládá zázvor, aby se nemoci zabránilo. Ve 13. století kurdějemi na svých výpravách trpěli křižáci. Portugalský mořeplavec Vasco da Gama v roce 1499 dle zápisků „… ztratil 116 členů své posádky ze 170.“  Na kurděje zemřelo v roce 1520 i 208 námořníků z 230členné posádky portugalského objevitele Fernão de Magalhãese ve službách španělské koruny, po němž je pojmenován průliv, jedna z nevýznamnějších cest z Atlantiku do Pacifiku. Stejný osud postihl v roce 1741 i dánského mořeplavce Vituse Beringa, objevitele průlivu, který nese jeho jméno.  

Děsivá a plíživá

Zaoceánské plavby nebyly žádný med a posádky čelily mnoha nebezpečím: bouřím a ztroskotání, loupežným přepadením pirátů, bitvám, zraněním, horečkám, mořské nemoci. Nic z toho je neděsilo tolik jako kurděje. Vplížily se pomalu, nebyla proti nim obrana. Po několika měsících plavby začaly postižené bolet klouby a cítili se malátní. Jejich stav se rychle zhoršoval. Otékaly jim ruce a nohy, při sebemenším dotyku se tvořily modřiny a na kůži oděrky. A brzy se objevily černé puchýře, které se měnily v odporné vředy, z nichž vytékala tmavá hustá tekutina. S postupem nemoci měkly dásně, začaly krvácet a dech páchnul. Zuby začaly vypadávat, stejně jako vlasy. Staré rány se začaly otvírat, sliznice krvácet, krev tekla z nosu, z úst. Moč i stolice smrděly naprosto odporně. Nemocní trpěli depresemi a postupně upadali do naprosté letargie a značně pohubli. Pak už je čekala jen smrt.

Jak hrůzné kurděje byly může přiblížit citace neznámého anglického chirurga ze 16. století, který je přežil. V článku pro Science History Institute ji uvedl historik S. Bown. „… zničily mi všechny dásně, z nichž vytékala černá a hnilobná krev. Moje stehna a dolní končetiny byly černé a gangrénovité a já jsem byl nucen každý den nožem řezat do masa, abych tu černou a hnusnou krev vypustil. Nožem jsem si také ošetřoval dásně, které mi přerůstaly přes zuby…  Když jsem toto odumřelé maso odřízl a způsobil, že vyteklo mnoho černé krve, vypláchl jsem si ústa a zuby močí a velmi silně jsem je potřel…  A nešťastné bylo, že jsem nemohl jíst, toužil jsem více polykat než žvýkat… Mnoho našich lidí na to denně umíralo a neustále jsme viděli těla hozená do moře, tři nebo čtyři najednou…“

Trnitá cesta k léčbě

Cesta k léčbě byla trnitá. Přestože se nevědělo, co kurděje způsobuje, tušilo se, že to souvisí se stravou. Za příčinu se považovalo solí konzervované maso. Už v roce 1535 francouzský objevitel Kanady J. Cartier psal, že jeho posádku před kurdějemi zachránil čaj domorodců připravovaný z kůry a listí neznámého stromu, když jeho lodě uvízly v ledu na řece svatého Vavřince. Anglický vojenský chirurg J. Woodall (1570-1643) jako první zaznamenal, že citrusy, konkrétně citrony jsou v léčbě kurdějí nesmírně účinné. V roce 1734 holandský lékař J. Bachstrom naznačil, že to není strava, co nemoc způsobuje, ale její nedostatek, konkrétně zeleniny a ovoce. Nicméně klíč k „rozlousknutí“ této choroby je připisován mladému skotskému chirurgovi Jamesi Lindovi.

Citrusový bič

James Lind (1716-1794) působil jako lékař na britské vojenské lodi Salisbury. Prostudoval Woodallovy zápisky i deník britského admirála G. Ansona, který na zeměpisné expedici v letech 1740-1744 obeplul svět. Jeho čtyřletá plavba byla popisována jako „nejhorší zdravotní katastrofa na moři“. Lind zjistil, že když se u posádky začaly projevovat první příznaky, zamířili na jeden z ostrovů Juana Fernándeze, kde měli dostatek rostlinné stravy. Námořníci se uzdravili a vypravili na moře. Zpočátku pluli podél pobřeží a jedli čerstvé potraviny. V tu dobu byli v pořádku. Při plavbě přes oceán nemoc propukla znova a umíralo i pět námořníků denně…

Lind v roce 1947 provedl na palubě královské lodi první randomizovanou klinickou studii. Konkrétně, rozdělil nemocné do šesti skupin. Všichni dostávali stejné jídlo i pití, ale byli léčeni různě. Podávaly se jim prostředky, o kterých se věřilo, že můžou nemoc vyléčit, například mořská voda, vitriol, mošt. Ti, kteří dostávali citrusy se velmi rychle zotavili. Nějakou dobu ještě trvalo, než bylo možné tento „citrusový“ poznatek využít jako lék. Problém byl v tom, že citrusy na dlouhých plavbách prostě shnily. Zlom přinesl až skotský praktický lékař G. Blane (1749-1834), který využil Lindův experiment a po mnoha pokusech přišel na to, jak léčivé citrony uchovat. Do citronové šťávy přidal vinný destilát (ředěný etylalkohol). A zázračný lék byl na světě. Od roku 1795 byla citronová šťáva součástí denního přídělu britských námořníků. Později byla nahrazena limetkovou. Limetky získávali Britové ze svých kolonií v Karibiku, byly tak pro ně lehce dostupné. Díky tomu si britští námořníci vysloužili přezdívku „limetkáři“.  

Zdroj: Youtube

Konec kurdějí?

Přestože souvislost mezi stravou a kurdějemi byla poté několikrát prokázána a citrusy byly považovány za účinný lék, kurděje zabíjely dál. Buď z nedostatku informací nebo prostě jen proto, že se na citrusový zázrak nevěřilo. Potýkalo se s nimi během 19. století americké námořnictvo, umírali na ně zlatokopové během zlaté horečky, arktičtí průzkumníci i vojáci během krymské války (1853-1856). Ještě ve 20. století řádila tato nemoc ve věznicích, uprchlických a zajateckých táborech. I dnes sužuje nejchudší oblasti méně rozvinutých zemí. Účinná složka proti kurdějím byla nazvána „vitamín C“ v roce 1921. V letech 1928-1933 ho izoloval jako kyselinu askorbovou maďarský výzkumný tým J. L. Svirbelyho a A. Szent-Györgyiho. Nezávisle na nich pak Američan Ch. G. King. Obrazně tak poslali „céčko“ na cestu k jeho výrobě pro lékařské účely.

Zdroje: www.sciencehistory.org,  www.health.mil