Génius Grigorij Perelman: Odmítl milióny a dál žije v sídlištním bytě s matkou

17. červenec 2019 četba na 10 minut
Grigorij Jakovlevič Perelman

Grigorij Jakovlevič Perelman

Foto: Pinterest

Grigorij Perelman je matematikem, kterého obdivují nejúspěšnější světoví vědci a oceňují nejprestižnější univerzity. Clayův matematický institut mu dokonce udělil cenu spojenou s prémií milion dolarů. Jenomže podivínský vědec peníze odmítl, a navíc oznámil, že matematiku pověsil na hřebík. Žije v sídlištním bytě s matkou a od rána do noci je pohroužen do poslechu klasické hudby.

Taková oslava 50. narozenin se jen tak nevidí. Na šedivém a zaprášeném sídlišti Kupčino na periferii Petrohradu, před jedním ze stovek k nerozeznání podobných devítiposchoďových paneláků, se v pravé poledne zničehonic seřadil padesátihlavý dechový orchestr a začal vyhrávat Čajkovského Italské capriccio, oblíbenou skladbu jednoho z největších a zároveň nejzáhadnějších géniů Ruska a možná i celého světa.

Narozeninový koncert uspořádal jeden z matematikových obdivovatelů, petrohradský režisér Andrej Grigorijev. Mezi místními vyvolal orchestr pozdvižení: lidé poslouchali, vyklonění z oken, a nezvyklou událost, jakou jejich sídliště ještě nezažilo a možná už nikdy nezažije, si nahrávali na mobilní telefony.

V okně bytu, kde bydlí zarostlý, dlouhovlasý muž, kvůli němuž se celá sláva uskutečnila, se ale nepohnula ani záclonka. Grigorij Perelman narozeniny – ani ty padesáté – zásadně neslaví a s okolním světem nekomunikuje. Mezi lidi vychází jen výjimečně, když jde s matkou na procházku, když si skočí pro chléb, kefír, sýr a čaj do nejbližšího obchodu s potravinami, anebo když si výjimečně zajde do Mariinského divadla na koncert nebo operu. Telefony nezvedá, ocenění prestižních univerzit z celého světa i finanční dary šmahem odmítá, novinářům na otázky neodpovídá, a jakmile je spatří, beze slova odchází pryč – ponořit se do tónů Bachových a Beethovenových symfonií ve svém úkrytu v panelákovém sídlišti.

„Už jsem řekl všechno, co jsem měl na srdci. Chápu, že tomu nemůžete rozumět, a je mi to líto, ale tím to hasne. Mějte se hezky,“ odpověděl redaktorovi deníku Komsomolská pravda, který se jako zázrakem dovolal na jeho domácí pevnou linku.

SEDM LET DŘINY

Až do deváté třídy chodil Gríša Perelman na obyčejnou školu na okraji Leningradu, jak se tehdy Petrohrad jmenoval. Hrál závodně stolní tenis, učil se hrát na housle v lidové škole umění a čtyřikrát týdně navštěvoval matematický seminář v Paláci pionýrů pod vedením docenta z Leningradské státní univerzity Sergeje Rukšina. Právě ten jako první rozpoznal, jak mimořádný je Gríša talent, a zprostředkoval mu přijetí na univerzitu už v 17 letech. Perelman univerzitu zvládl s červeným diplomem a v roce 1990 – jako 24letý mladík – s přehledem obhájil svoji disertační práci.

„Měl našlápnuto na skvělou kariéru a jako expert prestižního matematického institutu při Sovětské akademii věd i veškeré podmínky k práci, jenomže pak přišla 90. léta, v ulicích se objevily tanky a všechno včetně Akademie věd se začalo rychle bortit,“ říká francouzský matematik ruského původu, profesor Michail Gromov. „Došlo mi, že ho musíme zachránit, tak jsem mu vyjednal stáž na nejlepších amerických univerzitách,“ dodává.

Ve Spojených státech se Perelman poprvé setkává s „neřešitelným rébusem“ Poincarého domněnky i s předními světovými matematiky, kteří tvrdě pracují na cestě k jeho pokoření. Petrohradský génius si uvědomuje, že rébus se stal jeho osudem a životní šancí dokázat vlastní jedinečnost. Uprostřed stáže si zničehonic balí kufry a bez rozloučení letí první linkou zpátky do Ruska. Tam pracuje sedm let, téměř nevychází z domu a ve dne v noci se věnuje potvrzení legendární matematické formule. Zveřejnění výsledků jeho práce na internetu vyvolává ve vědeckých kruzích naprostou senzaci. Perelman je jako uznávaná osobnost zván na nejprestižnější univerzity všech kontinentů, kde přednáší o tom, jak ke svému výsledku dospěl.

JAK SPOUTAT VESMÍR

O géniích se říká, že jejich genialita v oblasti, na kterou se zaměřují, bývá kompenzována problémy v reálném životě, neschopností sestoupit z myšlenkového Olympu do každodenní reality. Grigorij Perelman s tím problémy nemá, přesto působí na běžné smrtelníky v sousedství podivínsky a vzhledem podle mnohých připomíná pomateného bezdomovce.

Ve skutečnosti považuje tak pomíjivé věci, jako je stříhání vlasů nebo oblékání, za ztrátu času. Žije spartánským životem na hranici chudoby, pije jen vodu a čaj, odmítá sledovat televizi i noviny, pohrdá konzumním způsobem života.

Jeho otec se sestrou získali jako Židé izraelské občanství a odešli z Ruska, Grigorij zůstal v rodném Petrohradu, kde pečuje o matku.

Když se mu v roce 2002 podařilo vědecky dokázat správnost domněnky francouzského matematika Henriho Poincarého (žil v letech 1854–1912) o charakterizaci trojrozměrných sfér, což byla jedna ze sedmi neřešitelných matematických záhad, o jejíž rozluštění se předtím marně snažily celé generace vědců, stal se matematickým titánem století. Autor těchto řádků strávil dlouhé hodiny nad odbornými články, které podstatu Poincarého domněnky osvětlují, ale přiznává se, že všechno úsilí tuto problematiku vysoké matematiky pochopit bylo marné. Posuďte sami: domněnka francouzského matematika se snaží vědecky popsat charakterizaci třírozměrného povrchu čtyřrozměrné koule mezi třídimenzionálními varietami. Tvrdí, že každá uzavřená třírozměrná varieta, na které můžeme každou uzavřenou křivku převést na bod, je právě tímto povrchem čtyřrozměrné koule. Tolik její teoretická charakteristika. Jste z toho moudří?

„Vysvětlit to někomu, kdo neovládá matematický jazyk, není možné. Ale v zásadě jde o to, že se snažíme zmapovat prostor se všemi jeho vlastnostmi a mírou pravděpodobnosti, že bude reagovat tak, či onak. A pokoušíme se všechny varianty vědecky popsat, což není žádná legrace. Je to, jako by vás někdo požádal, abyste mu ve dvou větách vysvětlili, co je to čínština,“ říká profesor Michail Gromov. Potvrzení platnosti Poincarého domněnky otevřelo podle něj cestu k řešení hlavní a zásadní otázky matematiky, která zní: jaké formy může mít vesmír a které zákonitosti takovou nekonečnou mnohotvárnost dokážou definovat. A to zvládne jen hodně vysoká a dokonale prokombinovaná matematika.

ROMANTIK KAŽDÝM COULEM

Nemenší šok než ten, který způsobil matematikům svou genialitou, si vzápětí přichystal pro laickou veřejnost. Odmítl převzít Fieldsovu medaili, což je cosi jako Nobelova cena pro matematiky, i prestižní Cenu milénia a s ní spojenou odměnu ve výši milionu amerických dolarů. Proč to udělal, ptali se všichni a nechápavě kroutili hlavou s vtíravým pocitem, že kdyby dostali milion dolarů oni, tak už by, panečku, věděli, jak s ním naložit! Proč nekoupil za ty peníze pro sebe a matku dům, který by jim umožnil vysvobodit se z depresivního prostředí panelákového ghetta? Anebo proč je nedal na dobročinné účely, když se mu peníze tak hnusí?

„Víte, myslím si, že to vymyslel geniálně. Udělal z toho nesmírně romantický příběh, protože je to zkrátka romantik každým coulem,“ říká prezident amerického Cleova institutu, profesor Jim Carlson v dokumentárním filmu s názvem Mimochodník: Lekce Perelman.

„Vyluštil neřešitelnou matematickou záhadu a pak se sám stal záhadou. Jeho příběh si budou s obdivem vyprávět další generace, protože má nesmírný morální náboj,“ dodává profesor Carlson.

Perelmanův zvláštní vztah k matematice jako k exaktní vědě, kde existují jasně daná pravidla, která (na rozdíl od reálného světa) nelze porušit, mu vštěpila jeho matka, protože věřila, že svět jasně daných pravidel, kde se nepodvádí, je přesně pro něj. Odmalička se totiž od ostatních lišil nejen inteligencí, ale také až umanutou vírou v pravdu a spravedlnost. Byl tak čestný, až se mu kvůli tomu spolužáci občas smáli. Matematiku považoval za prostor vytyčený rozumem, fakty, ctí a spravedlností. Jenomže jakmile se proslavil, zjistil, že se krutě mýlil.

„Když bylo Gríšovi čtrnáct, jel jsem s ním jednou metrem a on se příšerně potil. Ve vagonu bylo horko, ale on měl na sobě kožich a ušanku zavázanou pod bradou,“ vzpomíná jeho první učitel matematiky na petrohradském elitním Matematicko-fyzikálním lyceu Sergej Rukšin. „Řekl jsem mu, ať si tu čepici rozváže. On ale zavrtěl hlavou a smrtelně vážně prohlásil: Slíbil jsem mamince, že ji budu nosit zavázanou, tak to taky dodržím.“

Závist světových matematiků, intriky a hádky kolem jeho objevu, stejně jako pocta vyjádřená penězi, ruského génia znechutily natolik, že se mu zbořil dosavadní svět.

„Všechny zajímá milion dolarů, ale za co mi je chtěli dát, nechápe nikdo. Svět matematiky a organizace matematické společnosti jsou pro mě mrtvé,“ řekl v roce 2012 v jednom ze vzácných rozhovorů agentuře Interfax.

„Perelman mlčí, ale jeho mlčení je výmluvné,“ tvrdí profesor Carlson. „Dostal se do prekérní situace, celý život spěl na vrchol, a když tam dospěl, zjistil, že mu až na pár profesorů nikdo nerozumí. Ani ostatní matematici,“ dodává.

TAK ŠEL ČAS

1966 - 13. června se narodil v Leningradě.

1982 - Se sovětským družstvem mladých matematiků získal zlatou medaili na Mezinárodní matematické olympiádě v Budapešti.

1992 - Odjíždí na stáž do Spojených států amerických.

1996 - Vrací se do Ruska, začíná intenzivně pracovat na dokázání Poincarého domněnky.

2002 - Zveřejnění výsledků jeho práce způsobuje ve vědeckých kruzích senzaci.

2010 - Definitivně odmítá převzít cenu amerického Cleova institutu spojenou s milionem amerických dolarů.

2012 - Oznámil, že se přestává zabývat matematikou.

Akční letáky