Myslel jsem si, že máme vzorné manželství. Všichni chlapi ve vsi mi to záviděli. Oba jsme chodili do práce a ještě jsme se starali o dvě děti a naše malé hospodářství. Manželka všechno zvládala, vařit, uklízet, vychovávat děti a pečovat o zvířata. Nikdy mi nedala ani slůvkem najevo, že je nespokojená. A pak přišel blesk z čistého nebe! Kdyby nám byla neonemocněla ta naše stračena… No zkrátka a dobře, začala se s tím novým veterinářem tajně scházet. Napřed mi to nedocházelo, nic zvláštního jsem nezaznamenal a asi by to tak bylo ještě dlouho, kdyby je nenačapal soused.

Stáli za stodolou a líbali se jako o život. Neviděli, neslyšeli. Alespoň tak mi to soused vyprávěl. Napřed jsem mu nechtěl věřit, manželce je dvaačtyřicet a veterináři teprve jednatřicet. A ve vsi je pár pěkných svobodných holek, které by po doktůrkovi skočily jako slepice po flusu. Jenže pak jsem šel jako obvykle na pivo do hospody a chlapi si ze mě začali utahovat. Jestli prý se vejdu do dveří, když mám parohy jako dvanácterák. „On je to ale spíš vůl než jelen, ženu si neuhlídá,“ zaječel onen soused, co je načapal, já vystartoval no a byla z toho pěkná hospodská rvačka.

Ještě v noci jsem vytáhl ženu z postele. „Tak ty se mi taháš s veterinářem?“ uhodil jsem na ni. „Taková ostuda, chlapi se mi vysmívají, ztratila jsi rozum, nebo co? Musí to okamžitě skončit, okamžitě!“ Jenže ona na mě vrhla pohled, jaký jsem u ní ještě neviděl. „Tak abys věděl, poprvé v životě mám pocit, že jsem žena! S tebou jsem byla jen hospodyně, uklízečka, kuchařka a vychovatelka dětí! Kdy jsi mi naposled koupil kytku, co? Kdy jsi mi řekl, že mě máš rád? Že jsem hezká, schopná, pracovitá? Kdy jsi mě za něco pochválil? Třeba jen za pitomou večeři? Kdy jsme si spolu někam vyšli? Ty jdeš večer do hospody a já se ještě musím postarat o zvířata! Víš ty co? Já a Jarek se máme rádi a toho života s tebou mám po krk! Děti jsou dospělé a já chci ještě žít! Ale už ne s tebou!“

Rázem jsem vystřízlivěl. „Tak vy se máte rádi! A ze mě jste udělali hlupáka, který je všem pro smích!“ Řekla mi, že hlupáka jsem ze sebe udělal sám. Prý ať se o všechno starám taky sám, že se spakuje a odstěhuje k Jarkovi. Myslel jsem, že jen tak vyhrožuje, ale ještě v noci si sbalila kufry a odešla. Doufal jsem, že ji veterinář pošle domů, jenže kdepak. Zůstala u něj. Chtěl jsem si ho hned druhý den večer podat, dát mu za vyučenou, ale on se mnou vyrazil dveře. Doslova. Ještě teď mě bolí záda.

Pár lidí ze vsi tu scénu vidělo a hned se to rozneslo. Že mi dal veterinář nakládačku. Už nemůžu ani do hospody, jsem tam všem pro smích. A navíc ani nemám čas, mám teď na krku celé hospodářství. A moje žena? Ta si vykračuje jako pávice, drží se s mlaďochem za ruku a je načančaná jako nějaká princezna. Ani naše děti se mnou nedrží basu. Prý jsem se měl mámě víc věnovat. Tak jsem jí koupil kytku a šel za ní po dobrém, aby se vrátila, ale ona mě s ní praštila po hlavě a do ruky mi vrazila žádost o rozvod, ať ji prý přinesu podepsanou. Tak nevím, co mám dělat. Vlastně mi došlo, že mám svou ženu rád.

VLADIMÍRŮV PŘÍBĚH JE SPÍŠ O ZRANĚNÉM EGU NEŽ O LÁSCE

Úsloví Pozdě, ale přece! má něco do sebe.

Vladimír si prý až nyní uvědomil, že má svou ženu vlastně rád. Především na něm teď záleží, zda se mu to podaří také dokázat, nebo zda půjde již jen o „pozdní bychů honění“.

* Možná mu křivdím, ale jeho příběh je pro mě zatím spíše o zraněném egu než o odcházející lásce. Jako by pro něj byla významná především ona opakovaně zmiňovaná ostuda a společenské znemožnění před hospodskými kumpány. Jistě, může se mu po manželce stýskat, může mu chybět nejen proto, že se teď musí doma sám podstatně víc otáčet. Svou roli nepochybně hraje i známá souvislost mezi unikáním a touhou. Mnohdy až ve chvíli, kdy nám partner začne unikat, jsme s to po něm víc toužit a dávat to také najevo.

* Po 22 letech manželství mohl mít skutečně pocit, že je vše v pořádku. Manželka se starala o děti, domácnost a hospodářství, Vladimír měl svou práci a hospůdku, děti už pomalu odrůstaly… Ani ve snu by ho nenapadlo, že by jeho žena mohla být nespokojená, natož aby mu byla nevěrná.

* Pokud však frustrovaná byla, je škoda, že mu to dost zřetelně nesignalizovala. Měla mu otevřeně sdělit, že jí chybělo pohlazení a zájem a že se vedle něj cítila jako součást bytového zařízení. Přitom téměř každá žena touží po sdílení pocitů, témat, radostí i strastí, spoustě mužů však nedochází, že je často jen otázka času, kdy jeho drahá začne hledat ono sdílení někde jinde.

* O 11 let mladší veterinář byl jen z pohledu Vladimíra v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Pomyslné dílo zkázy pak dokonali jeho kumpáni. Tím, jak mu začerstva „otevřeli oči“. Těžko se divit, že pak Vladimír začal vidět rudě. Konfrontace s manželkou všechno urychlila.

* Podobně ukvapený byl ovšem odchod Vladimírovy manželky ze společné domácnosti. Bezděky vsadila vše na jednu kartu, na to, že vztah s mladým veterinářem vyjde. Přitom je vysoce pravděpodobné, že se to nepodaří. Nejen kvůli rozdílu věku, ale i kvůli podmínkám, za jakých vznikal. Nelze vyloučit, že se veterináři Jarkovi připlete do cesty některá z těch mladých, svobodných a půvabných dívek, které mu mohou porodit nějaké potomky, zatímco Vladimírova manželka bude na děti už poněkud za zenitem.

Dobrá rada

Vladimírova žena není ani první a bohužel zcela jistě ani poslední žena po čtyřicítce, která se rozhodla dramaticky změnit svůj dosavadní život, pokud možno s novým partnerem. Děti odrostly, manželství vyčpělo, kdy jindy než teď!? Za pár let už bude na podstatné změny pozdě. Pokud by si chtěl Vladimír ponechat alespoň špetku šance na její návrat, pak se bude muset obrnit trpělivostí. Nepodbízet se, nenaléhat, volit spíše zdvořilý odstup než horoucí vyznání. Třeba po čase oba zjistí, že jejich vztah dostal ještě jednu šanci. Vladimír by se neměl zříkat ani vnější pomoci. Od kumpánů v místním hostinci ji asi nezíská, ale od psychologa v poradně pro rodinu by se mohl dozvědět spoustu užitečného. Stačí, když přijde sám.