Bohumil: Má matka mě zradila, soud jsem vyhrál, ale "mami" jsem jí říct nemohl

27. září 2019 četba na 4 minuty
Některé věci je těžké narovnat, ale udělejte to dříve, než bude pozdě.

Některé věci je těžké narovnat, ale udělejte to dříve, než bude pozdě.

Foto: www.shutterstock.com

Jmenovala se Anna, byla o 16 let starší než já a vždy jsem ji považoval za svoji starší sestru. Měl jsem ji rád, tu svou neposednou sestřičku, krásnou, ale nevyzpytatelnou.

Někdy si se mnou hrála, stavěla z kostek vysoké věže, které jsem s dětskou zlomyslností pokaždé zbořil. Smála se tomu, povalila mě na zem a zlochtala. Jindy mě odbyla -nech mě být, prcku, a jdi si hrát s autíčky. Odstěhovala se od nás, když jí bylo třiadvacet a mně sedm, odešla za svou láskou, ze které se časem vyklubal alkoholik a násilník, nikdy se nevzali, naštěstí, ale ona si našla dalšího, jemu podobného.

V té době se s námi Anna téměř nestýkala, zjevovala se nečekaně. Už se mi nezdála tak krásná, byla pohublá a nervózní a od rodičů si vždycky půjčovala peníze.

Léta plynula a mně bylo třináct, když se Anna opět objevila. „Musím ti něco důležitého říct, sedni si,“ vyzvala mě. „Já nejsem tvoje sestra, víš. Já jsem tvoje matka.“

Myslel jsem, že je to vtip. „Co to říkáš za blbosti, ségra? Nehráblo ti náhodou? Tak se zeptej našich, až přijdou domů. Řeknou ti, jak to bylo. Já jsem tvoje máma. A chtěla bych, abychom bydleli spolu. Chtěla bych tě mít u sebe.“ Nebyl jsem schopen tu informaci vůbec vstřebat, vždyť obrátila celý můj život vzhůru nohama! Sebral jsem se a utekl do lesa, vrátil jsem se za setmění, naši už byli doma a máma (vlastně babička) měla oteklé a červené oči.

Ségra byla pryč.

„Je to pravda, co mi Anna nakecala?“ zeptal jsem se a máma mi svěřila celý příběh. Anna otěhotněla na nějaké taneční zábavě, ani nevěděla s kým „to“ čeká, jak přiznala. Rodičům se svěřila, až když bylo na zákrok pozdě. Donosila mě, porodila, a prarodiče mě s jejím souhlasem adoptovali. Po odchodu z domova vedla bouřlivý život, vybírala si špatné partnery, byla několikrát na interrupci a už nemůže mít další děti. Proto by chtěla, abych se zase stal „jejím“ dítětem.

Byl jsem z toho úplně zmatený, nešťastný, vyčítal jsem našim, proč mi tu pravdu neřekli dřív, ale už vůbec jsem nechtěl k Anně.

Proběhl soud, ale já zůstal u svých prarodičů. Čas běžel, oženil jsem se, mám hezkou rodinu - a k tomu jsem měl dva roky doma i Annu. Měla leukémii. Když umírala, prosila mne, abych jí řekl aspoň jednou v životě, poprvé a naposled, „mami“. Ale já to nedokázal… Její smutný pohled mě občas budí ze spánku.

Bohumil, Ústí nad Labem

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

S aktéry podobných osudů jsem se už párkrát setkal. Společným jmenovatelem bývá neplánovaná gravidita „-náctileté“ dívky. Pro celou rodinu to zpravidla bývá šok. Ve hře jsou i obavy „co tomu řeknou lidi“. Čím lépe rodina funguje, tím konstruktivnější nachází řešení. Zatratit nezodpovědnou dceru by bylo sice tak jednoduché, ale co dítě, které za nic nemůže? K dispozici bývá jen pár možných scénářů.

Často je už pozdě na interrupci, takže jeden odpadá. Někdy se nabízí alternativa „svedená a opuštěná“, tedy osamělé mateřství třeba za vydatné pomoci rodičů. Občas se můžeme setkat i s pokusy o společné soužití s otcem očekávaného dítěte, tedy situace, kdy se dvě děti mají starat o třetí. Trvanlivost takových svazků je až nápadně podobná trvanlivosti na terase uskladněného vlašáku v parném létě.

Poslední variantou je porod a souhlas s osvojením. Osvojiteli bývají většinou cizí lidé, občas ale i někdo blízký, což je cesta, po níž ne vlastním rozhodnutím šel i Bohumil. Navzdory komplikovanému vkladu, který si do života přinesl, prožil celkem harmonické dětství. Bylo však jen otázkou času, kdy se celá ta „Potěmkinova“ stavba zbortí. Pro něj bohužel ve věku, kdy je těžké se s tím vyrovnat. Když umírala, neměl dost sil nazvat ji matkou. Třeba si na ni, jako na matku, alespoň někdy vzpomene, a zpětně jí tím její poslední přání splní.

Akční letáky