Jak se seznámit i v pokročilém věku, se dozvíte v galerii.
Miloval jsem její úsměv ve tváři poznamenané časem, která pro mne byla krásnější než vyžehlené obličeje všech modelek světa. Ona byla vdaná, já ženatý a scházeli jsme se tajně, dokud všechno neprasklo a nenastal velký třesk.
Rozvedli jsme se navzdory rodinným radám a rozhodli se pro společný život, zavrženi všemi příbuznými, protože tohle se přece nedělá, natož v našem věku.
Majetek jsme přenechali dětem a začali od nuly. Pronajali a zařídili si malý byt a byla v tom zařizování radost dosud nepoznaná, protože to bylo poprvé, co jsem dělal něco z vlastního rozhodnutí. Až do rozvodu jsem totiž bydlel v bytě, který zdědila i se zařízením moje první žena, nepatřila mi tam ani polička.
Vlastně jsem si ji tam ani nesměl dát, abych nepokazil tu vytříbenou krásu art deco stylu, na níž si babička mé exmanželky a poté i ona sama tak zakládaly.
Můj nový život s Milenou byl krásný. Usínali jsme držíce se za ruce, snídali rozcuchaní a v županech s tvářemi pomačkanými spánkem a byli jsme jeden pro druhého krásní. Ale Milena v nitru duše strádala tím, že ji její už dospělé děti zavrhly, že ji pod různými záminkami neumožňovaly vídat se s milovanými vnoučaty. Nestěžovala si, ale několikrát jsem ji přistihl, že pláče.
Nakonec onemocněla. Nemoc duše se vždy odrazí ve fyzickém těle. Svým častým bolestem hlavy nepřikládala zpočátku velký význam, odmítala jít k lékaři a problém řešila prášky, dokud se jednou na ulici, při jedné z našich procházek, nezhroutila. Okamžitě jsem zavolal záchranku. V nemocnici jí provedli všechna vyšetření a ortel byl zničující. Nádor na mozku. Operace byla možná, ale s velkými riziky. Milena ji odmítla. Věděla, že jí nezbývá moc času, a tak se snažila, aby ten odměřený čas byl co nejkrásnější.
Teď jsem to byl já, kdo občas tajně plakal a přitom věřil na zázrak. Ale zázrak nenastal. Milenin stav se zhoršoval. Zavolal jsem jejím dětem, které se k Mileninu lůžku slétly jako hejno much a místo útěchy ji obvinily, že si nemoc zavinila tím, že opustila jejich otce a vyvolala skandál v rodině. Nakonec nařkly mne, že jsem jí i všem kolem ní zničil život.
Zůstal jsem sám. Nevím, co se životem. V našem malém bytě jako by stále byla. Nedokážu se zbavit jejích věcí. Županu, v němž snídala, noční košile na posteli, řady jejích šatů ve skříni. Poznal jsem lásku a ztratil ji.
Petr, Plzeňsko
Odborník radí
PhDr. Petr Šmolka
Pokud se na etiketě vinné láhve objeví nápis „pozdní sběr“, pak jde zpravidla o víno kvalitní. Což ale, bohužel, neplatí pro citová vzplanutí na prahu důchodového věku. Zvláště, když oba plápolající partneři vsadí vše na jednu kartu.
Stranou jde stávající rodina, děti i vnoučata, dovolenou si zpravidla vybírá i rozum. Máme pocit, že my dva si už po zbytek života vystačíme sami. Co na tom, že se nám bude stýskat po dětech, vnoučatech a dosavadním stylu života. Pokud se Petr a jeho pozdní láska domnívali, že vše půjde hladce, pak se šeredně mýlili. Nejen boží mlýny melou! Milenu ale nesemlely mlýny. Stesk jí nádor zřejmě nevytvořil, nelze ale vyloučit, že něčím přispěl k jejímu rozhodnutí rezignovat. Nikdo nemůže vědět, jak by operace dopadla, možná by však poskytla alespoň nějakou naději. Co když už ona, ale dál žít nechtěla? Bez dětí, bez kontaktů s vnoučaty, jen s milujícím Petrem.
Není divu, že se Petr nemůže s její ztrátou vyrovnat. Zřejmě ji miloval, jak jen milovat dokázal, bohužel se ale kvůli ní vzdal spousty dalších vztahů, které by mu za jiných okolností pomohly její ztrátu překonat. Těžko říct, zda by se mu ještě zdařilo navázat vztah s bývalou rodinou, zcela jistě by se ale neměl uzavírat pouze do sebe. Vrátit se do práce, najít si brigádu, oprášit někdejší přátelství, věnovat se koníčkům, na něž pro samou lásku neměl poslední dobou čas. Případně by se měl obrátit na odborníky, kteří by mu pomohli jeho úděl nést.