Ačkoliv si své soukromí velice bedlivě střežil, přeci jenom do širokého povědomí něco málo prosáklo. Nejprve vyplaval na povrch jeho vztah s kolegyní Jiřinou Štěpničkovou, která byla jeho velkou láskou v třicátých letech. Nějakou dobu spolu dokonce i žili. Jak jsme si ale řekli již na začátku, jeho štěstí nemělo mít dlouhého trvání. 

Není žádným překvapením, že slavným hercům, herečkám, zpěvákům i zpěvačkám chodily dopisy od fanoušků. Dnes již ojedinělý, spíše zcela vymizelý jev, byl tehdy v podstatě jedinou možnou formou komunikace s jinak nedosažitelnými osobnostmi. Tato skutečnost se nevyhnula ani známému herci, který měl spousty obdivovatelek. 

Divá Bára ho dohnala před oltář

Jedna z nich byla ale více než urputná, ačkoliv to zpočátku vypadalo jako běžná nadšená korespondence obdivovatelky s jejím objektem zájmu. Herci zpočátku v dopisech chodily zamilované básničky, ale když se nesetkaly s úspěchem, odesílatelka přitvrdila. Začala ve zprávách vyhrožovat, že pokud si ji herec nevezme za ženu zabije se. S úctou, Divá Bára. Tak si totiž ona žena říkala a pouze takto o ni dnes můžeme hovořit, protože její pravou identitu neznáme. 

Dnes by nejspíš ženu buď zavřeli do blázince, vydali soudní příkaz o zákazu přiblížení, nebo by vyfasovala tučnou pokutu za stalking, ale tehdy se nic takového samozřejmě neudálo. Ba co více, herec si šílenou Divou Báru skutečně vzal, protože do celé věci se navíc zapojil dívčin otec, který jej osočil, že pokud si jeho dceru nevezme, má na svědomí její život.  

Naštěstí jeho utrpení netrvalo dlouho, jakmile žena dostala to, co chtěla, našla si jiný objekt zájmu. Herec se tak mohl dát rozvést a žít opět bez okovů, které mu nasadila bláznivá fanynka. Po tomto šíleném extempore se mu podařilo se znovu zamilovat, a to do krásné a moudré profesorky, s níž měl dceru Zuzanu.  

Trápila ho nemoc, ale hrál dál

Tento mimořádně nadaný a talentovaný herec získal za své výkony mnoho ocenění. Už v roce 1954 se pyšnil titulem Zasloužilého umělce, v roce 1958 se pak stal Národním umělcem a Řád republiky obdržel v roce 1981. Už víte o koho jde? Známým skvělým hercem je Ladislav Pešek!

Přestože ho už od 70. let trápila vážná nemoc, ani tak se nevzdával své milované profese a dál lidem rozdával radost svým umem. Ostatně to, že svou profesi bral velmi vážně a zodpovědně, svědčí jeho vlastní slova: „Herec divadelní, filmový i rozhlasový musí mít především morálku. A hraje-li třebas nejmenší roli, musí ji hráti stejně pečlivě jako úlohu hlavní a na konci stejně dobře jako na začátku. Musí míti disciplínu a býti si vědom toho, že není ničím jiným než velmi citlivým nástrojem, nejjemnějším štětcem v rukou režiséra, jenž vidí celek a celek také tvoří. Zdůrazňuji, že musí být skromný. Sebevědomí ani ctižádost nevadí, ale herec nadutý na vlastní umění stává se pak karikaturou a nejhorším pracovníkem.“ 

Zahrál si i v Popelce

V roce 1976 ale již dobrovolně odešel do důchodu a sporadicky vystupoval jen v menších divadlech jako byla například Viola na Národní třídě. Ladislav Pešek zemřel 13. července roku 1986 a místo jeho věčného odpočinku se nachází na pražském Vyšehradě. 

Mezi jeho nejznámější role patří Áďa Čuřil a Vojtěch Kulík z filmů Škola, základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, spolubydlící a kamarád Oldřicha Nového ve snímku Roztomilý člověk a samozřejmě také filmy Kasaři nebo Transport z ráje. Jeho nejčastějšími postavami se postupem času stali hlavně kouzelní dědečci a dobrotiví tatínkové. Zapomenout bychom neměli ani na roli tatínka krále v Popelce z roku 1969. 

Zdroje: svatyvojtech.cz, nasregion.cz, csfd.cz