Pro české země to byl šok. Od smrti Ladislavova otce Albrechta v roce 1439 se celých 13 let nedařilo najít nového panovníka. Stavové vybírali vhodné kandidáty, ale neměli jim co nabídnout. Většina královského majetku byla rozkradena, šlechta se chovala jak utržená ze řetězu a prosté obyvatelstvo se stále horko těžko vzpamatovávalo z husitských válek. Českou korunu zkrátka nikdo nechtěl.
Když dosedla na hlavu čtrnáctiletého Ladislava Pohrobka, zrodila se naděje, že ve státě konečně zavládne stabilita. Jenže uběhly pouhé tři roky, a král zničehonic těžce onemocněl.
Zmocnila se ho horečka a na krku i v tříslech se mu objevily zlověstné boule. Jeho tělo bylo poseté hematomy a lékaři usoudili, že jde o dýmějový mor. Za tři dny byl Ladislav mrtev.
Ladislav se měl oženit s francouzskou princeznou Magdalénou.
Hlavně se ho nedotýkat!
S léčbou moru si středověcí vzdělanci moc neporadili, zato dobře věděli, že jde o nemoc vysoce nakažlivou. Vyvstala nepříjemná otázka, jak připravit tělo zesnulého panovníka na jeho poslední cestu. Nikdo se ho neodvážil dotknout. Kdyby šlo o obyčejného měšťana, byl by okamžitě zatlučen do rakve a v rychlosti pohřben. V případě krále to však kvůli protokolu a panovnické důstojnosti nebylo možné.
Nebožtík musel být alespoň nakrátko vystaven veřejnosti, aby se u jeho mrtvoly mohl lid náležitě vyplakat. Opravdu se tu sešly davy truchlících lidí, kterým nesmělo vadit, že zesnulý Ladislav není umytý ani nabalzamovaný. Jeho sloužící se příliš báli nákazy, a tak s ním hýbali jen minimálně.
Pohřební průvod byl zorganizován během dvou dnů a provázel ho dlouhý plačící zástup. Lidem bylo líto mladého hezkého krále, který si zvolil Prahu za své sídlo a hodlal zde vystrojit bohatou veselku. Na Staroměstském náměstí se mělo hodovat, pít a tančit po několik dní, ale nyní z celé zábavy zcela sešlo. Lidé mohli mít panovníka a krásnou královnu a zase neměli nic.
Zachmuření byli i čeští páni v čele se správcem země Jiříkem z Poděbrad. Ocitli se opět v nejistotě, jak to bude v českých zemích dál. V průvodu panovala nervozita a patetický proslov pražského arcibiskupa Jana Rokycany nebral konce. "Mistře, přestaň, už je toho kázání dost," umlčel ho nakonec kanovník Václav.
Ladislav Pohrobek
Rozkradené milodary
Když Ladislavovo tělo spočinulo v chrámu svatého Víta, lidé kolem něho mohli projít za malý příspěvek do kostelní pokladničky. Zájem byl obrovský, ale peníze každý neměl. Bohatí měšťané proto rozdávali chudákům drobné, aby se rituálu mohl zúčastnit opravdu každý. Bohužel to dopadlo tak, že si nemajetní nastrkali drobáky do kapes a utíkali s nimi pryč.
Pohřeb se tedy příliš nevydařil. Teprve v roce 1985 antropolog Emanuel Vlček při analýze kosterních pozůstatků krále Ladislava zjistil, že se pohřební přípravy vůbec nemusely uspěchat a král mohl být klidně umyt a nabalzamován, jak se slušelo a patřilo. Příčinou jeho smrti totiž nebyl mor, ale vzácná forma akutní leukémie. Příznaky jsou kupodivu dost podobné a obě nemoci mohou nabrat velmi rychlý spád. V 15. století to ale nikdo nemohl tušit.
Zdroje: www.stoplusjednicka.cz, dvojka.rozhlas.cz, cs.wikipedia.org
