Po neúspěšných přijímacích zkouškách na režii Smoljak překvapivě zamířil na obor umění zcela vzdálený - učitelství matematiky a fyziky. V té době se mohlo zdát, že mu tato volba bude sedět mnohem lépe než režisérská židle: projevoval smysl pro přesnost, rád moralizoval, a navíc svým zjevem nápadně připomínal Alberta Einsteina.

Na divadle jako ve škole

Smoljak nicméně brzy dokázal, že se divadelní či filmová režie s kantořinou nevylučuje, ale naopak se v ní dá najít hodně shodných rysů. Stejně jako ve třídě, tak i na place musel sledovat rámcový plán, udržovat kázeň a trestat nedochvilnost. A vždycky si prosadil hlavní slovo, i když se kvůli tomu někdy dostával do křížku se svým nejbližším kolegou a kamarádem Zdeňkem Svěrákem.

Z Divadla Járy Cimrmana Smoljak například vykázal Jaroslava Uhlíře, pro kterého měl právě Svěrák velkou slabost. Jenomže Uhlíř porušil kázeň a dvakrát nedorazil na představení, což přísný fyzikář nehodlal trpět. Aby herce během práce opravdu nic nerozptylovalo, zásadně do souboru nepřibíral ženy. Ve skutečnosti však tím chtěl zabránit vlastnímu pokušení.

Přestože vizuálně nebyl zrovna typem manekýna a v mládí si dopomáhal k vyšší postavě botami na podpatcích, na něžné pohlaví působil jako magnet. Ženatý byl třikrát, jeho životem však proplulo žen mnohem více. Svého času mu podlehla i Dáda Patrasová, která na něm prý obdivovala "duševní charisma".

StB odtáhla s nepořízenou

Smoljakova cesta k divadlu vedla přes redaktorskou činnost a spolupráci s rozhlasem. Jako kulturní redaktor Mladého světa počátkem 60. let zaujal nejen čtenáře, ale také tajnou bezpečnost. Estébáci viděli v mladém novináři možný zdroj zajímavých informací o osobnostech z české kulturní scény a pozvali si ho na schůzku. Pokoušeli se ho přesvědčit, aby donášel na své známé a zjišťoval detaily o mládeži, která se sdružuje kolem malých pražských divadel. Smoljak však jakoukoli spolupráci takového typu odmítl.

Přesto se jeho jméno po revoluci ocitlo v Cibulkových seznamech, jež bohužel nerozlišovaly mezi "spolupracovníky" a vytipovanými "kandidáty". Podle Zdeňka Svěráka Smoljak necítil nutnost záznam v seznamu donašečů nijak veřejně vysvětlovat, protože "jeho svědomí bylo čisté". Režisérova averze vůči komunistům byla ostatně dobře známa.

Totalitní režim Smoljakovi za trest neumožnil chopit se velkých filmových a televizních projektů a Divadlo Járy Cimrmana se muselo z politických důvodů stěhovat. Smoljak přesto ze všech nástrah chytře vybruslil a diváky si získával politicky neškodnými příběhy o obyčejných lidech, stejně jako sondami do české historie, jež okořenil jedinečným humorem. Když v květnu roku 2010 odehrál z posledních sil své poslední představení a za necelý měsíc nato zemřel, celý národ věděl, že odešla jedna z největších osobností domácí kulturní scény.