První zmínky pocházejí ze začátku 9. století, historici se však domnívají, že tradice sahá ještě dál. Jeden z nejpravděpodobnějších důvodů, proč tato tradice vůbec vznikla, byla snaha napodobit chůzi císařských tanečnic.

Jedním z mnoha důvodů rozšíření tradice byl také strašák samoty. Pokud se žena chtěla dobře vdát, musela mít lotosové nohy. Ale podvazování bylo především o erotice. Mužům se líbil styl chůze, když žena jemně došlapovala na špičky a dělala drobné krůčky. Pro ženy byla chůze bolestivá a musely se pořádně soustředit, aby nespadly. Erotická pro muže byla už jen představa, jak chodila ženy vůbec vypadají; ta byla totiž neustále schovaná v malých botičkách.

Existovaly sexuální příručky, které mužům radily, jak si s lotosovýma nožkama co nejlépe a nejdůmyslněji užít při nočních hrátkách. Nikdo nepředstíral, že deformace nevznikla na popud mužů, a ženy s tím nemohly nic dělat. Byly odkázané na své protějšky, což neblaze podpořilo rozšíření tradice až do novověku.

Lotosové nožky ale neměly jen sexuální význam. Byly také znakem bohaté rodiny. Pokud se dcera stěží pohybovala a za strojeným úsměvem skrývala bolest z chůze, znamenalo to, že má rodina dost peněz na to, aby dcera nemusela pracovat. Problém vznikl, když rodina nečekaně ztratila peníze a moc - žena musela přijmout roli obyčejné druhořadé ženy, jenže se zkroucenýma nohama těžko zvládla i tu nejlehčí práci.

Vzestup a pád


Podvazování chodidel nakonec podlehly i chudé ženy, které se snažily dostat do vyšších vrstev společnosti. Počátkem 19. století měla lotosové nohy polovina všech žen v Číně.

Tradice ustoupila do pozadí až počátkem 20. století, kdy si ženy uvědomily svou váhu a všimly si, že zatímco ony se kvůli mužům a společnosti mrzačí, západní civilizace tohle nedělá a považuje to za barbarství. Nejmocnější čínské ženy se přidaly se k feministkám, které proti mrzačení chodidel bojovaly dlouho, a postupně se do skupiny odpůrců zařadili i čínští nacionalisté - pro ně tradice znamenala oslabení komunistického národa. Zákazu se ženy dočkaly v roce 1949, to ale neznamenalo rozpad zvyku. Hlavně chudé rodiny tajně mrzačily nohy svým dcerám i nadále.

Změkčení klenby, lámání prstů a "kopýtko"

Začíná se zpravidla mezi druhým a pátým rokem, kdy je nožní klenba ne zcela vyvinutá a lze ji ještě tvarovat. Noha se namočí do směsi zvířecí krve a bylin, což má klenbu změkčit. Poté se dívce zastřihnou nehty, aby jí při zmrzačení nezarůstaly do masa. Prsty se ohnou dolů a zlomí se. Ze zlomených prstů poté specialista vytvaruje "kopýtko" - tento nově vytvořený útvar se stáhne až třemi metry obvazů. Mrzačení často doprovázela infekce, která u mnoha děvčat končila fatálně.