Landsknechti: Nejstrašlivější žoldáci středověku. Kam přišli, šířila se smrt

Landsknechti byli obávaní žoldnéřští vojáci pozdního středověku, kteří naháněli strach v celé Evropě. Prosluli svou statečností, ale i okázalými oděvy. Ač často velmi brutální, jako pikanýři a šermíři elitních vojenských jednotek si získali úctu, vydobyli dobré jméno a uznání. Díky tomu neupadli v zapomnění a žijí dál v legendách a příbězích.

Za kořeny landsknechtů

Jedni z nejelitnějších vojáků na počátku 13. století byli švýcarští žoldáčtí pikanýři. Na rozdíl od běžných odvedenců měli profesionální výcvik, najímali si je proto do válek evropští králové. Ve snaze mít vlastní vojsko stejných kvalit, které by bylo schopné se jim zdatně postavit ale i porazit je, zverboval císař Svaté říše římské Maxmilián I. jednotku landsknechtů – služebníků země. Od roku 1400 do počátku 16. století byli hlavní silou císařské armády Svaté říše římské. Na přelomu 15. a 16. století pak představovali naprostou vojenskou špičku. Bojovali v habsbursko-valonských válkách, habsbursko-osmanských válkách a evropských náboženských válkách. Byli to také nejobávanější osobní strážci a ochránci králů.

Všeobecného uznání dosáhli císařští landsknechti na vrcholu své slávy za vlády Karla V. Habsburského (1519-1556) pod vedením vynikajících velitelů. Mezi význačné úspěchy patří zajetí francouzského krále Františka I. v bitvě u Pavie (1525), vítězná bitva proti osmanským Turkům při obléhání Vídně (1529), ale i podíl na nechvalném vyplenění Říma (1527).

Vojenská elita

Landsknechti byli němečtí a rakouští šlechtici z knížectví Svaté říše římské. Postupem doby se jimi mohli stát i zdatní a zdraví příslušníci nižších vrstev, pokud splnili přísné a náročné podmínky výběru. Většina z landsknechtů byli pikenýři vyzbrojeni píkami (dlouhým kopím) a pěšáci s jednoručními meči, které v boji podporovali vojáci s halapartnami. Hlavní linie pak tvořili právě ti nejzdatnější, kteří prosluli ovládáním těžkých obouručních mečů zweihänderů. Tyto meče měřily dva metry a vážily dvě až tři kila. Ovládat takovou zbraň nebylo snadné, vyžadovalo velmi tvrdý výcvik a perfektní fyzickou kondici. Teprve v „zasvěcených“ rukách se tento meč stal zdrcující zbraní. Landsknechti museli udržet meč neustále v pohybu, útočník pak neměl v podstatě šanci na protiútok. Tak byli s tímto mečem téměř neporazitelní. Postupem času začali používat i arkebuzy (ruční střelné zbraně).

Všichni landsknechti byli jako žoldáci velmi drazí, najímat si je mohli jen ti bohatí. Nejdražší z nich byli právě ti elitní se zweihändery, kteří byli placeni dvojnásob. Říkalo se jim proto doppelsöldner. Kromě své vojenské zdatnosti prosluli tito služebníci země také svými výstředními pestrobarevnými oděvy, které si dle legend nechali šít z látek, které získali z oblečení mrtvých nepřátel.

Zdroj: Youtube

Konec udatných žoldnéřů

Éru slavných, udatných a obávaných landsknechtů ukončil „nástup“ nových střelných zbraní v 17. století. S nástupem mušket se museli landsknechti začít přizpůsobovat nové taktice boje. To však znamenalo jejich konec. Někteří z těch, kteří uměli používat arkebuzu, zůstali ve službě. Ale i tak se válečná kapitola slavných pikanýrů a šermířů uzavřela.