Rum do hrdla i na kousnutí

Lékařské deníky britského královského námořnictva, které se sepisovaly od konce 18. století do konce toho dalšího, byly roku 2010 publikovány Národním archivem Velké Británie. Obyčejný laik by stovky a stovky popsaných stran zřejmě neocenil, zdravotníci v nich většinou zaznamenávali případy běžné nevolnosti, nachlazení, řezných ran... Pokud se však vypíchnou způsoby, kterými tyto patálie léčili, je z toho fascinující čtení.

Rum se vyskytoval na každé palubě. Oblíbené pitivo námořníku používali zdravotníci i jako účinnou dezinfekci na řezná i bodná poranění a nově i na kousnutí od mořských potvor a pozemské havěti. V nejednom zápisu smuteční zástup žíznivých námořníků sledoval, jak se na kolegovu nohu, již pokousal štír, lije několik decilitrů tmavého lahodného moku.

Pád do vody byl častější, než se u zkušených mořeplavců může zdát. Zápis z bouřlivého dne popisuje, jak z oceánu vytáhli topícího, ale místo srdeční masáže nebo dýchání z úst do úst mu pod nosem začali pokuřovat. Zvláštní metoda oživování překvapivě zapůsobila - muž se zadusil kouřem, vydávil vodu a se zmateným výrazem požadoval skleničku brandy.

Až do pozdního 19. století bylo pouštění žilou nejpopulárnějším všelékem, přestože zjevná neúčinnost a vysoká mortalita bily silně na poplach. Lodní lékař tuto metodu doporučil u sužovaného zápalem plic. ,,Budeme to opakovat každé tři hodiny,“ zněl rozkaz a muž během pouhého dne ztratil téměř čtyři litry krve. Jeho osud je v lodním deníku zapsán černým písmem.

Na kurděje? Kyselina sírová

Obávané kurděje trápily každého druhého námořníka. Nedostatek vitaminu C znamenal krvácení z dásní, pod kůží a do vnitřních orgánů, což se žádnému lékaři řešit nechtělo. Jako účinnou prevenci proti kurdějím nastolil kloktání zředěné kyseliny sírové. Že námořníci umírali v ukrutných bolestech, to podle lékaře nemělo s roztokem nic společného. Jiné posádky kyselina naštěstí nepolíbila, avšak kurdějím se vyhýbali podobně drastickým způsobem – píchali si do žil smrtící strychnin.

Pokud se objevilo podeření na výskyt infekční nemoci, která by se mohla šířit dále, celá loď byla poslána do karantény a ponechána svému osudu. Jedná se o opatření sice drastické, ale z hlediska šíření potenciální epidemie účinné.

Netřeba zmiňovat, že se od většiny absurdních léčebných postupů pomalu upouštělo. Medicína se na počátku 20. století výrazně posunula kupředu a námořníci už nebyli nuceni kvůli každému většímu kašli vykrvácet k smrti nebo si vpravovat toxické látky do těla.